fotoalbum Omán

fotoalbum Omán 2005 Zpět na hlavní stranu

Omán – krajina z pohádek tisíce a jedné noci , domov námořníka Sindibáda. Země plná tradic , která se pomalu zjevuje ve své kráse , je nádhernou , rozmanitou krajinou . Najdeme tam pouště s téměř bílým pískem , divoké horské štíty- po pobřeží Ománského zálivu se táhne pohoří Al-Hajar - netknuté pláže s krásným bílým pískem , lemované podvodními korálovými útesy, vodopády a jezírka s křišťálovou vodou, svěže zelené oázy, můžete se obdivovat starým ruinám pevností , starobylým městům, pozorováním delfínů, velryb a mořských želv. Máte rádi kýčovité západy slunce v poušti a krajinu z pohádky tisíce a jedná noci ? Jestli ano , tak tato země je tu jen pro Vás..My jsme strávili v Ománu 9 dnů a to je šibeničně krátká doba na prozkoumání všech údolí a údolíček , takzvaných wádí .Omán je zcela odlišný od okolních zemí Perského zálivu,které jsme měli to štěstí navštívit - Qataru, Bahrajnu , Emirátů i Saudské Arábie .Turistika je tam stále nový pojem , ale začíná se velmi rozvíjet . Možná právě proto je Omán stále kouskem světa, který je ideální pro kempování, ať už na divokých plážích či uvnitř skalnatých wádí. Wádí jsou koryta řek pro sezónní vodu stékající z hor. Omán má rozlohu 300 000 kilometrů čtverečních , ale velká část je stále nedefinovatelná , protože zasahuje do největší souvislé pouštní plochy na světě zvané Empty Quater.1700 kilometrů pobřeží Ománu je rozděleno na dvě části - ta nejsevernější se jmenuje Musandam peninsula a je dostupná pouze přes Emiráty. V jižní , hlavní a podstatně větší části Ománu , leží hlavní město Muscat . Naše cesta začíná z Riyadhu přes Abu Dhabi do Dubaje. Z Dubaje přes hraniční přechod Hatta směr na Muscat po pobřežní cestě.Menší nepříjemností na této naší cestě autem je fakt , že budeme potřebovat na osobu 3x emirátské vízum celkem za 330 emirátských dirhamů a 2x vízum do Ománu za 40 Dhs plus se platí jakási odjezdová daň z Emirátů , což je za osobu 20 Dhs, tedy x 3, plus povinné pojištění auta asi za 200 Dhs . Když se to spočítá dohromady ( celkem bratru za 6 tisíc korun , jeden dirham je asi 7 Kč ) je to téměř stejná částka jako za benzín , který na této 5400 kilometrů dlouhé trase projedeme… Vízové formality jsou pro téměř všechny Araby velkou záhadou, byť by to mělo být pro ně denním chlebem.Jsou neuvěřitelně pomalí a líní. Ani neví , kde je Česká republika, stále nás zařazovali do kolonky Chile. Ale když vydržíte odbavovací záležitosti jsou před Vámi hodiny nezapomenutelných zážitků. Hranice do Ománu jsme tedy přejeli kolem 11 hodiny dopolední dne 3.listopadu 2005. Naším cílem bylo městečko Sohar, domovský přístav námořníka Sindibáda , kde jsme se nafotili u první tvrze a pokračovali jsme na Rustaq. Rustaq region pokrývá severní část pohoří Jebel Aqbal s krásnými odlehlými údolími. Wadi Bani Awf bylo naše první kempovací místo . Wádí je asi 10 km dlouhý ,úzký kaňon se vztyčenými horskými útesy. Obvykle během zimních měsíců je toto koryto řeky rozvodněné, ale od jednoho domorodce jsme se dověděli, že nepršelo pořádně již pět let ..Z tohoto údolí odstupují různé rokle , jednou z nich je rokle zvaná Hadí soutěska . Opravdu dostála svému jménu, jen co jsme přešli pár kroků už jsem tam uviděla prvního hada. Měl malou hlavičku, byl světlehnědý, krásně se vyhříval na sluníčku, ale jen do té doby, co jsem začala křičet. Chvíli jsme sbírali odvahu, zda li pokračovat dále, zvědavost nás přemohla . Našli jsme si palice – suchý list z palmy – a jako langusty jsme prošli toto wádí , plašíce takto hady , které končilo úzkým kaňonem plným vody . Autem jsme dále pokračovali po hrbolaté cestě, která nás dovedla do malebné zapomenuté vesničky jménem Bilat Seed , která je známá svými krásnými zelenými terasami, jež sloužila jako políčka a kde žije něco kolem tisícovky lidí – dle jednoho mladíka, který nám dělal průvodce v blízké soutěsce, kde stěny stoupaly tak do stometrové výšky a kde bylo spousta skob pro nadšence horolezení. Pár výškových metrů jsme se snažili zdolat i my , bez úvazů to ale nešlo. Z vesničky jsme jeli velmi stoupavou šotolinovou cestou přes sedlo Hat Pass do výšky 2036 metrů , což dalo více jak 200 koním našeho třiapůllitrového Pajera dost zabrat, stoupání bylo místy tak prudké, že bez pohonu všech čtyř kol a prvního převodového stupně by to jaksi nešlo..asi po dvou hodinách jízdy přes toto sedlo jsme se ocitli v regionu Nizwa . Tato zkratka nám výrazně ušetřila čas , ale tím jsme také přišli o zhlédnutí Wadi Bani Kharus, kde jsou petroglyfy 1500 let staré. Ještě před západem slunce jsme vyšli na malý kopec, ze kterého byl nádherný výhled na Bahla Fort , po západu slunce vybíráme místo na nocleh a táborák daleko od cesty.

5.11 brzy ráno Ivča přebírá řízení auta a přes vesničku Hamra míříme k Wadi Ghul a k největší hoře Ománu – Jebel Shams , 3009 metrů. V knížce Off Road in Oman z roku 2002 píší, že lze se čtyřkolkou vyjet až na samý vrchol, nicméně ve výšce něco přes 2 km , tam , kde je křižovatka k úžasnému výhledu do nejhlubšího ománského kaňonu Wadi Ghul a k této hoře, je po pár metrech brána s vojákem a cedulí, že prostor je vojenskou oblastí a na vrchol se nelze dostat..takže jedeme na vyhlídku ke kaňonu , sedáme na okraj a kocháme se mocností přírody, kdy voda za miliony let vyhloubila tento přes kilometr hluboký kaňon…cestou zpátky dostává náš Micin opět zabrat, přes kilometrový padák na krátkém úseku. Po cestě do Hoti Cave se fotíme u vjezdu do Wadi Ghul, kde je na skále vystavěné staré město, které ovšem nepozornému může uniknout, jak splývají kamenné stavby se skálou. Dalším dobrodružstvím měla být Hoti Cave - píšu měla, protože v místě, kde před snad pár měsíci byla jenom díra do skály, kterou se spouštělo do velkého domu plného stalagtitů a stalagnitů a je největším jeskynním komplexem na Středním východě , a kterou se procházelo půl hodiny jen za pomocí baterky , tak v těchto dnech je prostor oplocen a staví se tam vláček pro turisty. Myslím ale , že jsme o nic nepřišli, protože já se jeskyní bojím a dopadlo by to určitě jak na Zélandu, kdy jsem se musela po asi deseti metrech z divokého podzemí vrátit, Ivo by tam ale šel. Dále jsme pokračovali přes městečko Nizwa do Wádí Muadyn . Toto wádí slibuje šestihodinovou procházku na Plateau Saiq , 2 km nad mořem, ale bohužel jsme přijeli před soumrakem a náš plán na zítřek by již byl ohrožen , tak jsme šli tak hodinu po wádí, až jsme narazili na křišťálově čistou vodu , kde jsme se okoupali. Toto údolí je krásné pro Blue Pools - modré bazény, velké kameny, palmy . Po západu slunce jsme ještě jeli k Wádí Halfayn asi 50 kilometrů , před vesničku Al Afia , kde jsme přespali u táboráku a nebe plného hvězd….

6.11 jsme si přivstali, abychom stihli náš našlapaný program, ale náš Micin poprvé a naposledy na této dovolené byl opačného názoru. Protože jsme i ještě večer nabíjeli veškeré naše vybavení – foťák , mobil i digitální databanku, tak jsme vybili baterku, že nešlo nastartovat. Takže pěšky do civilizace, u cesty jsme stopli jednoho melounáře , vysvětlili mu náš problém , dali jsme Micina na tažné lano za něj a takto nastartovali. A už tak šíleně nenabíjeli . Po úspěšné startovací akci jsme se rozhlédli kolem a uviděli náš první dnešní cíl Wadi Halfayn - další z krásných údolí , po kterém jsem se prošli . Dalším bylo Wadi Fanja - je asi 70 km od Muskatu - je to velká vesnice uprostřed koryta řeky se starobylými domečky. Ještě téhož dne přijedeme do Muskatu , hlavního města. Růst Muskatu založený na námořním obchodu s Indií začal již v 9.století.Po objevení ropy před několika desítkami let , zejména v době vlády současného sultána Qabuse se město začalo rychle rozrůstat. Dnes je složené ze tří částí: starého přístavu Muskatu , Mutrahu, kam patří trh s Corniche-přímořskou promenádou a moderního Ruwi. Ve starověku byla hlavním ománským artiklem měď. Další velmi významnou surovinou, která byla exportována z Ománu přes moře i poušť , dokonce až do Říma byla frankincenze.Tato aromatická pryskyřice se získává z kmene stromu, který se nachází jen v jižním Ománu. Díky vysokému obsahu přírodních olejů dobře hoří a při spalování příjemně voní, takže se používá po tisíciletí jako kadidlo.

Corniche je krásně čistá s výhledem na staré věže v přístavu a s množstvím kavárniček v arabském duchu nepodobajícím se těm evropským. Tady se podává silný , oslazený , černý čaj nebo arabská káva s kardamonem neboli gahva . Nezapomenutelné pro nás byly kokteily z čerstvého ovoce. Při naší svačině si k nám přisedá mladá německá rodinka , se zájmem poslouchá o našem cestování po Arabském světě. Nadchneme je tak, že se rozhodují, že si nazítří půjčí auto z půjčovny, aby také viděli něco z krás Ománu. Nakonec nás taktně upozorní na našeho opravdu velmi zaprášeného Micina , že v opravdu čistém Muscatu platí vyhláška, že špinavá auta sem nesmí , pokud se zákaz poruší, platí se pokuta. My za celou dobu v Ománu ale potkali jen jedno policejní auto , zrovna sice tady, nicméně nás nezastavilo. To , že jsme potkali jen toto jedno jediné policejní auto ( a v Emirátech dvě..) vypovídá také o kultuře cestování a také trochu o logice , proč platit tolik přebujelého represivního aparátu , kterým dopravní policie je, jako např.v Česku. Hlavně , pokud by někdo chtěl vjet do vesnice či do jakékoli oblasti, kde je obydlí , větší rychlostí, tak si auto zničí hned o první retardér , kterých je tu opravdu hodně a jsou téměř všude….

Z Muscatu se jedeme podívat kolem superluxusního hotelu Al Bustan , který byl vystavěn ve tvaru osmiúhelníku, typického pro islámskou architekturu , pro schůzi členů OPEC v roce 1985 přes vyhlídku na dle Lonely Planet nejhezčí pláž na jih od Muscatu, Bandr Jissah . Bohužel i zde je již rozestavěný superluxusní hotel a celá oblast je uzavřena. Zpátky projíždíme kolem Diving village, kde chtějí nekřesťanské peníze za šnorchlování. Takže to míjíme , jako ostatní kolona aut a složitě hledáme cestu opět přes Muscat na jižní pobřeží – teda dalo by se tam dojet po asfaltu naokolo asi 60 kilometrů, ale proč to objíždět, když dle chytrých knížek tam vede šotolina. Teda vedla . Přes asfaltku ve Wadi Qanu se dostáváme do krásné zátoky k moři Bandar Khayran , která byla zvláštní tím, že pokud šel člověk po písku na pláži ve tmě, v jeho právě udělaných stopách svítila fosforeskující malá tělíska, dodnes nevíme čeho , ale vypadalo to jak odraz noční oblohy .. večer u ohýnku opět počítáme meteority na nebi plném hvězd abychom ráno
7.11 po snídani si zaplavali v teplých vodách Arabského moře , z útesů pak vidíme hejna rybek a dvě krásné sépie. Podél skalnatého pobřeží míříme ke Quaryatu a jeho malé pevnůstce v moři, na kterou se lze dostat suchou nohou pouze za odlivu – což bohužel není . Odtud frčíme do Wadi Dayqah 30 km daleko, bylo ho sice trochu problém najít, ale výsledný efekt stál za to. Už při prvním pohledu jsme si toto wádí zamilovali , začínalo přehradou s průzračně modrou , hlubokou vodou. Kolem bylo sice hodně lidí, ale jak se jelo dále proti proudu do hor, lidí ubývalo , až jsme nakonec u jednoho kýčovitého brodu zaparkovali a kochali se nádherným okolím. Tady jsme okoupali a také zbavili nánosů prachu naše auto. Po šotolinové cestě dalších 30 kilometrů jsme se přesunuli k Wádí Suwayh , po cestě jsme minuli hezkou pevnost Hism . K wádí jsme se dostali přes vesnici Al Ya . V průvodci píší, že je to jedna z nejvíce scénických cest ve východním pohoří Hajar , a nemýlili se. Wádí je plné palem, nazelenalé , průzračné vody plné ryb a malých vodopádků. Stejnou cestou asi 15 kilometrů jsme se museli vrátit ke křižovatce, odkud to bylo dalších 20 kilometrů k městečku u moře Dibab. Tato vesnice a kus jižního pobřeží je spojeno s hlavním městem pouze šotolinovou klikatou cestou , po asfaltu se sem dá dostat jen naokolo přes vnitrozemí, což je ale velká objížďka. Za Dibabem je přírodní zvláštnost – asi 25 metrů hluboká a asi 70 metrů v průměru díra do země, nějaký kilometr od moře , a naplněná nádherně modrou , sladko slanou vodou – protože v podzemí komunikuje s mořem. My měli GPS waypoint od kamaráda Andyho z Anglie, ten tady ale nebyl a všechny waypointy si připravoval ze satelitních map, na rozdíl od kamaráda Marka , jehož waypointy jsou přesné na pár metrů , poněvadž je zadával do GPS přímo tady v Ománu před dvěma lety.. Takže všechny Andyho body jsou s malou nepřesností, v realitě se vzdálenost od vlastního místa liší i o více jak půl kilometru..no a hledejte na kamenné poušti takovou díru , když Marek zrovna tady nebyl…po půlhodině pátrání jsme to vzdali a vrátili se do Dibabu od jehož kruhového objezdu je to dle knížky přesně 5,8 km a pak dle instrukcí. Pro jistotu jsme se ale i zeptali kolemjdoucích Inďoušů, jestli o nějaké díře tady neví. No věděli . Díra už není v divoké poušti , ale už je oplocena, kolem se staví kamenný plot a budova ke vstupu – Ománci opět vycítili, že to bude dobrá atrakce pro turisty , stejně jako jeskynní komplex Hota caves..teď už jsme ji v pohodě našli , dělníci už to před západem sluníčka balili, takže jsme u ní byli sami. Šlo se po nově vybudovaných schodech sejít až dolů ke hladině , která byla oněch asi 25 metrů pod úrovní terénu , k centrálnímu ostrůvku, od kterého voda ubíhala pod ostré srázy do 25 metrové hloubky krásně průzračné vody..škoda, že se tak brzy začalo stmívat, výborně by se v ní zašnorchlovalo, je tady totiž zvláštní, sladko slaná fauna i flora. Po západu se rozhodujeme, jestli jet do asi 80 kilometrů vzdáleného Ras Jizn na želví pláž , kde představení začíná kolem deváté večer, po pár kilometrech opravdu šílené jízdy po velmi prašné a nerovné šotolině plné zatáček to balíme a vracíme se pár kilometrů zpátky na White beach, úžasně bílou pláž , kde spousta lidí kempuje u táboráků..stavíme stan , také děláme ohýnek a posloucháme šplouchání moře..

8.11 ráno po snídani balíme stan, téměř všichni spolukempovníci odjíždějí a my jdeme šnorchlovat do tyrkysového moře s bílým pískem a korálem plným krásných barevných rybek…daleko od břehu ale nejdeme, poněvadž dle jednoho cestopisu, který jsme četli před cestou, tady právě nějací Češi před dvěma lety viděli z útesu dva žraloky – asi korálové, nicméně si nedovedu představit , že by jsme je museli potkat zrovna my a zrovna tady, sami …u vyhaslých táboráků nacházíme prázdné plechovky od piv a zjišťujeme , že už asi 5 dnů si můžeme volně koupit pivo , což nás , zblblých z prohibiční Saudi , jaksi nenapadlo..dalším cílem bylo nedaleké Wádí Shab , opět přenádherné , plné čisté vody, palem a krásných scenérií , hned od začátku se na nás navázali tři malí kluci, kteří nám dělali průvodce až k hornímu bazénu, kde jsme se všichni okoupali . Z wádí jedeme do asi 70 kilometrů vzdáleného rybářského městečka Sur šotolinou , které po obědě téměř celé se oddává polední siestě, nikde ani živáčka. Město leží na východním pobřeží Ománu, bývalo v minulosti námořní křižovatkou s východní Afrikou . Dodnes zátoku lemují doky , kde lodě - dhow - nejen kotví ale se i vyrábí . Nafotíme přístav , asi půl hodiny hledáme restauraci, na hlavním dalo by se i říci náměstí sedáme do jedné ze tří , kde je nejvíc domorodců a bavíme se u jídla tím, jak domorodci autem zastaví před restaurací, zatroubí a ukáží na prstech ruky kolik čeho chtějí – někdo čajů, jiný gahvy , další jídel – a místní kuchaříci ( no místní, téměř všechny služby zajišťují Iňďáci z Keraly, kterých je v Ománu plno..) už ví, co má stálý zákazník na mysli , když ukáže třeba tři prsty…u jídla se seznámíme u sousedního stolu se sedícími místními kluky, jeden z nichž nás poté zaveze se podívat na výlov tun do přístavu ( vždycky jsem si myslel , že tuna je malá rybka, když se vejde do konzervy – no a tady rybáři jich měli na pláži asi tak dvacet a právě přiváželi další z moře čerstvě zabité tak metrové tuny – potkat ji při šnorchlování, spletl bych si ji se žralokem…) a zaveze nás také až směrem k želví pláži. Jednak tam tím směrem měl cestu a jednak my byli trošičku na pochybách, ať to nehledáme zbytečně dlouho . Sice jsme měli GPS pointy od Marka, ten ale přede dvěma lety tam jel složitě přes kopce po šotolině bez nějakých ukazatelů – no a my zjistili, že dnes je tam natáhnutý asfaltový koberec až ke vstupu do tohoto národního parku…také jsme se trochu báli, abychom se tam dostali, poněvadž na ománských webech se píše o tom, že k návštěvě je třeba povolení od ministerstva , na které se čeká 3 dny , takže s domorodcem s námi by se určitě lépe vyjednávalo….naštěstí doba pokročila a vstupenku je možno koupit za pár korun na místě pro ohromné množství turistů ten den, turistů lačných po velkých zelených mořských želvách z téměř celého Indického oceánu kladoucích vejce jen na tuto pláž ..Když se taková želva rozhodne jednou za čtyři roky , že musí naklást vejce , tak přifrčí právě sem, ať je z Malediv, Malajsie, Jemenu či východního pobřeží Afriky ( takže z celého Indického oceánu )a třikrát po čtyřech měsících tady naklade asi stovku vajec do asi metr hluboké jámy v písku, kterou si sama vyhloubí..Jen co během noci naklade, díru zahrabe a asi dva tři metry směrem k moři vyhrabe jinou, falešnou díru , aby zmátla lišky a ostatní vejcechtivé predátory…přesto po dvou měsících vylíhnuté malé želvičky mají velmi malou šanci na přežití . Dle místních specialistů , kteří nám dávali výklad se z tisíce vajec po vylíhnutí dožije dospělého věku jen jedna jediná želva ( tyto želvy žijí i přes 250 let..), protože kromě výše zmíněných lišek na ně také kromě lidí číhají kolem kroužící rackové , v moři krabi a větší ryby, které si smlsnou na právě vylíhnuté želvině…Na této pláži jsme byli od devíti večer s asi dalšími dvaceti turisty z celého světa plus asi dobré dvě stovky domorodých shlédnutí želv chtivých lidí . Naštěstí nás rozdělili na několik skupin. Večer jsme viděli tři velké želvy v akci a plus pár právě vylíhnutých malých , ráno druhého dne

9.11 jsme tady byli téměř sami ( plus pár rybářů ) hledajíce právě vylíhnuté želvinky , abychom je dle instrukcí přinesli do akvária ve vstupní kanceláři , uchránili před predátory a aby až trochu povyrostou , byla vypuštěna. Jednu jsme stihly odchytnout, druhá však prchala do oceánu tak rychle, že než jsem ji chytil, ji spláchla vlna , snad byla ta jedna z tisíce…. Na pláž byl srandovní pohled , samá díra a stopy po vodních želvách…od želviček jedeme pobřežní asfaltkou do Askhary, před kterou se koupeme a blbneme na vlnách a kde bereme benzín ( naštěstí je jen o malinko dražší než doma v Saudi a litr stojí něco málo přes osm korun , v Saudi 6 Kč , na rozdíl od Emirátů, kde je litr za neuvěřitelných jedenáct korun…) Písečnou ujetou cestou jedeme směr Wahiba Sands , druhé největší ománské písečné poušti ( největší je Al Rub Al Khali , největší souvislá písečná poušť na světě , jíž prochází hranice se Saudi ) , alespoň k jejímu severnímu okraji . Po asi 80 kilometrech nalézáme u pobřeží opuštěné záchodky , zřejmě po nějaké stavební základně, uděláme pár srandovních fotek jak trůníme na nich uprostřed bílé pouště , a jedeme k pláži se podívat na nějakou u pobřeží utopenou loď – alespoň Marek nám dal tento waypoint. Žádnou loď jsme nenašli , navíc jsme dvakrát na této pláži pěkně zapadli. Až jsem měl strach, že jak přijde větší vlna, spláchne nám i našeho Micina..musel jsem využít všechen střelný prach ze Saudi při samovyprošťování auta z písků ( lopata , žebříky, odpuštění kol plus nejtěžší převod ) zatímco Ivča si pěkně sbírala mušličky a občas mě vyfotila, jak se potím…Trochu nám tato akce dala zabrat , i časově, tak se rozhodujeme, že toto je nejjižnější místo našeho putování po Ománu a zpátky to vezmeme přes Woodland ( velmi, velmi řídký les na písečném podloží plný beduínských stanů ) do asi 100 kilometrů vzdáleného Wadi Bani Khalid, pro Ománce prý jednoho z nejlepších. Než jsme do Woodlandu vjížděli , mladík, kde jsme kupovali koly nás od Woodlandu odrazoval i přesto, že viděl naše Pajero , písky jsou tam prý zrádné a dle zásady do písků minimálně ve dvou by jsme tam neměli vjíždět…jenže to by jsme museli objíždět o dalších 60 kilometrů navíc k Wadi Bani Khalid, což se mě nechtělo, navíc v průvodci psali, že Woodland je moc pěkný. Ivča chvíli protestovala, ale asi v půlce cesty , když i jí se off road touto písečnou oblastí moc líbil, převzala řízení a s mojí plus naší satelitní navigací jsme Woodlandem úspěšně bez jediného problému projeli. Pevně doufám, že jsem byl stejně dobrý navigátor pro ni jako ona pro mě , když na opravdu dlouhých štrekách , které jsme už spolu projeli na obou polokoulích , mě drží ve stavu bdělosti neustále jejími duchapřítomnými poznámkami - jako třeba Pozor , brzdi, stoupání - je faktem , že ženský element auto neustále přibržďuje v duchu hesla je není důležité přijet na čas, ale přijet vpořádku, za což jí vždycky s vděkem , byť s malou časovou prodlevou pochválím …Do wádí jsme přijeli těsně před soumrakem , bylo vzhledem k jeho popularitě mezi místními plné lidí , ale bylo úžasné..wádí končilo úzkou soutěskou plnou vody , kterou šlo obejít a přijít až malé jeskyni , kam jsem se odvážil pouze já s čelovkou – po asi dvaceti metrech po čtyřech bylo slyšet kapání vody, nějak mi tam bylo těsno , navíc Ivča na mě volala , ať se vrátím…z wádí , které bylo našim posledním v jižní části Ománu jsme jeli k hranicím směr Buraimi a emirátský Al Ain , kam jsme přijeli na druhý den dopoledne dne

10.11 – Al Ain je moc pěkné , emirátské město ve vnitrozemí , se spoustou zeleně a písky kolem dokola – taková moderní oáza . Odpoledne jsme již byli v Dubaji , sháněli jsme zatím neúspěšně lístek na večerní koncert Phila Collinse, navečer si šli prohlédnout supermoderní hotel Al Madinat Jumeirah , hned naproti světoznámé plachetnici – hotelu Burj Al Arab. V hotelu jsou místo cestiček vodní kanály asi 4 kilometry dlouhé s mořskou vodou, takže při projížďce jsme si připadali jako v Benátkách , nádherné. Dle našeho filipínského průvodce na loďce tam zrovna bydlel Phil Collins, ale také i Bjorn Borg, Ilje Nastase a jiné již postarší hvězdy světového tenisu. Odtud jsme jeli k automotodromu, kde se mně po asi hodině podařilo sehnat lístky na koncert Phila, v areálu ve frontě na pivo jsme potkali našeho kamaráda Američana Ernesta z Rijádu , bývalého souseda z kompoundu. Koncert byl na výborné úrovni , show se vším všudy…

11.11 se rozhodujeme , no resp. já přemlouvám Ivču k výletu na Musandan , severní část Ománu, kam se musí právě jen přes Emiráty a opět koupit víza tam i zpátky do Emirátů , pro nás již napotřetí . Jednak nejsou zadarmo a jednak Arabi , to je něco úžasně pomalého, co se týče práce , byť jen vydání víz , navíc, všude nás měli minimálně jako za návštěvníky z kosmu , po vždycky asi třikrát prolistováním naším pasem plným razítek z celého světa vždy usoudili, že jsme asi z Chile……no comment. Jen jeden jediný Emiráťan z asi dvaceti úředníků věděl, kde je Česko a znal Pavla Nedvěda a Prahu….Naštěstí jsme vždy ssebou měli i kopie Iqamy , naší saudské občanky, takže to situaci poté trošilinku ulehčilo….Musandan mě nadchl svou drsností , holé , až dvoukilometrové kopce vystupující přímo z oceánu , docela dobré potápění u telegrafického ostrova na druhý den , u malého ostrůvku, kde Britové poprvé v Gulfu zkoušeli telegrafické spojení a kde měli telegrafickou ústřednu na spojení Evropy s Asií , Ivči ale i mně se mooc líbila hejna delfínů , která doprovázela naši loďku k cestě z tohoto ostrovu v úžině , kam jezdí spousty turistů se na delfíny dívat…na druhý den jsme Musandan stejnou celnicí opustili, poněvadž den předem, když jsme se ho snažili projet od severu k jihu směrem na emirátskou Fujeiru , jsme asi 30 kilometrů před cílem byli vráceni na vojenském check pointu, který , snad právě kvůli vízům smějí používat jen domorodci, kteří žádná víza nepotřebují..takže horskou klikaticí s převýšením kolem 1500 metrů nahoru dolů zase zpátky asi 90 kilometrů touž drsnou cestou necestou kolem nádherného Ras Al Najd , téměř norského fjordu , kde jsme se den předtím koupali....

V Emirátech jsme byli po obědě 12.11, maličko zařizování v Dubaji , večer v Abu Dhabí hraje brazilský národní fotbalový tým, což jsem si přál shlédnou , bohužel po telefonátu s mým šéfem , který mi předběžně slíbil navíc den dovolené , se dozvídám, že na druhý den musím být zpátky v Rijádu na sále , takže během necelých 9 hodin jízdy a téměř 1000 kilometrech lehce po půlnoci 13.11 jsme zpátky doma v Rijádu….

fotoalbum Omán 2005 Zpět na hlavní stranu