Omán 24.2 - 4.3. 2017
Fotky Omán 2017 Zpátky na hlavní stranu
Do Ománu vyrážíme místo gruzínského Kavkazu , kde jsme měli v té době lyžovat . Páťa si ale 3 týdny před odjezdem zlomil prst na pravé ruce , takže lyžovaní padlo a my museli najít náhradní program na předem naplánované volno . Omán mě napadl jako první , neb jsme tam byli ještě než se kluci narodili , a moc se nám tam líbilo . Jen ta cesta tam z Rijádu , no snad to zvládnou . A zvládli . I to kempování , na které zase až tak nejsou zvyklí . Nakonec se jim tak zalíbilo , že když jsme plánovali naši další dovolenou po příjezdu z Ománu , Ivča navrhla Maledivy , tak se Tobča ihned zeptal , jestli tam budeme taky kempovat ..
Z Rijádu vyjíždíme pořádně nabalení , myslím tedy auto plné až po střechu , pozdě odpoledne po práci a škole . Jen já byl doma a balil a balil . Myslím ale , že počet věcí vždy záleží na možnostech , mít nákladní V3S , také jedeme plní , do malucha by se nám vlezla kromě nás jen kreditní karta a plavky … Jedeme směr Al Kharj , kolem mléčných farem , kde není až po hranice s Emiráty ani jedna rychlostní kamera , takže jedeme trochu rychleji , abychom dojeli v rozumném čase do prvního a taky posledního hotelu při našem putovaní , resortu Dana asi 250 km před Abu Dhabí . Poprvé překračujeme kompletně hranice do Emirátů za méně než půl hodiny , není třeba víz . Dříve to zabralo kolem hodiny . Ráno 24.února se jdeme po snídani okoupat do moře , které je sice teplé , ale od moře fouká takže po dvou hodinách to balíme a vyrážíme směr Omán . Po cestě se zastavujeme na dunách před Al Ainem . Hranice opět pohoda , jen zákonná pojistka a drobný poplatek za vstup a už jsme v Ománu . Přespíme poprvé ve stanu v poušti . Dopoledne 25.2 se po cestě stavujeme v Ibri , teda v jeho staré části se starým městem . A už jsme u Hoota cave , jeskyně , která byla otevřená v prosinci 2005 . Měsíc poté , co jsme kolem ní projížděli při našem prvním putování po Ománu . Objednává se moderně , on line , máme ale štěstí , že jedna skupina objednaná na půl třetí odpolední , tedy půl hodiny po otevíračce nedorazila , takže kupujeme lístky na krátkou cestu vláčkem ke vstupu do vlastní jeskyně . Je tady docela teplo a vlhko , takže teplé doplňky jsme nechali v autě a jdeme jen v kraťasích a v tričku . Pro turisty jsou přístupné necelé dva kilometry prostorné a docela zajímavé jeskyně i s krápníky a podvodním vstupem , ze kterého se dá , samo že jen pro profíky potápěče , dostat do dalších několika kilometrů jeskyně . Odtud vyjíždíme do dva kilometry vysokého Hatt Pass , přechodu hor , vyasfaltovanému jen ze strany jeskyně . Dolů do nitra hor se jede po prašné šotolině , nesjízdné pro normální auta a nesjízdné za deště ani pro terénní čtyřkolky . Neb to klouže i bez vody , protože klesání je místy i více jak pětačtyřicetistupňové … Navíc je docela zamračeno , blíží se soumrak, Ivča nechce jet touto cestou po tmě , tak hledáme vhodné místo pro stan . Kousek pod vesnicí Balad Sayt je fotbalové hřiště a vedle něj krásné místo na spaní . Mraky se s postupující nocí rozestoupily a jsou vidět krásně i hvězdy . Táborák se klukům moc líbil , dřeva je kolem dostatek . 26.2 ráno balíme stan , jedeme do vesnice , která je asi 3 kilometry od nás vzdušnou čarou . Vesnice je krásně posazená v údolí mezi dvoukilometrovými velikány , kolem jsou palmy a obdělávaná políčka . Idylka . Teda jen na pohled . Objíždíme vesnici , auto necháme na jediném větším prostranství a jdeme do první soutěsky pod vesnicí . Zpočátku soutěsky je trochu nepořádek , i Ománci občas něco vyhodí do přírody , naštěstí dále už je čisto , patrně voda vše vždy spláchne . Kluci ve wádí skáčou jak veverky , v Ománu se jim asi bude líbit . Zpátky přes celou vesnici jsme potkali jen jednu malou holku která šla pozdě do školy a dva pány , jdoucí z návštěvy i s tradiční gahvou a místními datlemi , obojí nám nabídli a vyfotili se se mnou . Z vesnice jedeme prašnou silnicí ven z hor , k Little Snake kaňonu . Název má nikoli podle hadů ale podle toho , že se kroutí . I když posledně jsme tady viděli 3 hady a v polovině soutěsky to raději otočili . Neb podle toho co se píše Ománu , kolik druhů hadů je tady jedovatých , jsme neměli tolik odvahy . Teď ale jdeme až skoro nakonec soutěsky , která končí úzkým kaňonem s vodou . Čistou překračujeme , poslední voda je zakalená a nevíme jak hluboká , tak to otáčíme a jdeme zpátky . Já jdu vždy první , s palicí a dělám rámus , kdyby náhodou tady nějaký had byl , asi by se raději schoval . Z kaňonu jedeme směr Wádí Awf , které jsme dříve prošli , teď je vstup zastavěný domy a oplocenými zahradami , takže nic… Pokračujeme směrem k rozcestníku Rustaq - Muscat , který byl na šotolině uprostřed ničeho , nyní je u asfaltky skoro uprostřed vesnice … Jedeme směr Muscat , po cestě před západem slunce zastavujeme u krásné pevnosti , bohužel jsem si neuložil polohu do GPS a ani nevyfotil její název. Zavíračka byla ve 4 odpoledne , teď je po páté , tak si ji obcházíme a fotíme . Pokračujeme opět směr Muscat , začíná poprchávat , řešíme či najít hotel v Muscatu nebo jet rovnou na Yiti beach , kam jsme měli původně namířeno . V Muscatu beru benzín , na benzínce se ptám po nějaké wifině , abych zjistil počasí , neví ale ani o čem mluvím , nějaký internet … Muscat jen projíždíme a jedeme na pláž , stan stavíme pod stromem , na bouřku to nevypadá , jen fouká od moře . Jdeme rovnou do pelechu , ani táborák . Ráno je krásně , Tobča si tuto pláž hned zamiloval , koupeme se , místní chlapík jde okoupat svého koníka …. K poledni 27.2 odsud odjíždíme , jedeme opět po šotolině asi 30 kilometrů na dálnici vedoucí z Muscatu na jih . Směr Wádí Dayqah , pro mě z posledního putování jedno z nejlepších . Moje zklamání je viditelné . Ohromná hráz , veřejný park u hráze s restaurací , velké informační středisko . Wádí je pryč . Pod vodou , pitnou , která zásobuje Muscat … Jedeme pod hráz , kde wádí pokračuje , ale už ne to původní , s krásnými křišťálově čistými jezírky a potůčky .. Teče tady taky potok , jsou v něm ale odpadky , je pod vesnicí … přesto potokem projíždíme , kluci si hrají u vody a jdeme kousek po proudu pod pevností na skále . Jezdit ale vodou s drobnými kamínky je ošemetné , auto se boří a musím dokonce vypnout diferenciál , abych to projel . Páťa mě fotí , jak se auto brodí vodou .. Pokračujeme dále na jih , opět šotolinou asi 20 kilometrů na dálnici směr Sink Hole . Ohromná díra v zemi , připomínající mexickou cenotu , se slanou vodou , neb je asi kilometr od moře .. Posledně to bylo jen oplocené , z bezpečnostních důvodů , teď je to park i se vstupem a s otevírací dobou . Protože je pod mrakem , moc lidí tu není , respektive když se v sink hole koupeme , tak jsme tam sami . Díra vznikla patrně erozí , i když místní se přiklánějí k tomu , že zde spadl meteor . Což je asi nesmysl . U břehu je spousta malých rybek , říkáme jim doktor fish , neb nám ojídají starou kůži na nohách , stejně jako ty v akváriích ve velkých městech . Tyto mořské jsou ale snad zdravé a nepřenáší žádné nemoci , třeba hepatitídu , jako ty ozobávající za pár dolarů turisty s nohama v akváriu ve městech .. Jakmile sedáme do auta , začíná pršet . A to jsme ještě nejedli , už je večer , White beach , kde máme v úmyslu spát , je za rohem . Jedeme do první vesnice , kde není pořádná restaurace , takže nám dělají jen sendviče . Pod dálničním nadjezdem stojí auto naložené nábytkem , jejich posádka se nás ptá , odkud jedeme , neb oni vyjeli ze Suru , kde nepršelo a mají jet dále na sever , ale v dešti s nezakrytým nábytkem nemůžou . Mraky se drží pobřežních hor , hledáme nejbližší hotel v GPS , ten je ale až v 80 kilometrů vzdáleném Suru na jihu … Pomalu přestává pršet , rozhodujeme se , že budeme na White beach ,. Kolem stanu dělám járek , kdyby se chtělo v noci zase rozpršet , ať nemáme mokro ve stanu . 28.2 ráno je nádherně , sluníčko svítí nad mořem a osvětluje zajímavě hory s mraky nad nimi . Koupeme se , Páťa rybaří , užíváme krásnou pláž . Která se nám ale zdála bělejší v roce 2005 . I tak je tady ale pohoda . Před polednem jedeme do nedalekého Wádí Shab , turisticky profláknutou destinaci . Domorodci nechali zaplavit kousek spodní část wádí tak , aby turisti museli jet kousek přes vodu a zaplatit . Dříve se dalo projít suchou nohou . Jdeme až horním jezírkům, je pod mrakem a v horách patrně prší , neb trochu stoupá voda . Jedni turisti nám říkají , ať to raději otočíme , člověk ve wádí nikdy neví , kolik přijde vody . A že se v jiných wádích už hodně turistů utopilo , když je smetla voda , víme . Tak čekáme a rozhodujeme , jestli to obrátit , lidé se mezitím v dálce v jezírkách dál koupou . Místní průvodce , který vidí naše rozpaky , nám ale tvrdí , že vody není zase moc , že můžeme dál k jezírkům a okoupat se . Tak to riskujeme a je tu bezvadně . S Páťou poté plaveme až ke konci soutěsky , kde je malá jeskyně ve vodě , dál už se tady nedá ani jít ani plavat . Při cestě zpátky je vody viditelně více všude , ne ale tolik, aby se nedalo někam projít . Dole u auta se potkávám opět s tím místním průvodcem , dává nám tip na zítřek – Wádí Tiwi a jeho vodopády u páté vesnice . Jedeme tedy zpátky na White Beach , dnes děláme táborák , včera to kvůli poprchání nešlo . Kluci jsou v jak sedmém nebi .. šumění moře , teplo , táborák , nebe plné hvězd . 1.března dopoledne trávíme opět na pláži , k poledni vyrážíme do Wádí Tiwi , které je kousek jižně pod Wádí Shab . Projíždíme malebnými vesničkami , potkáváme dva mladé lidi , jak jsou pěšky dolů , u vodopádů nebyli a neví o nich , vzít je ale nemůžeme , nemají si kam sednout. Auto šplhá k té poslední , páté , kde nás domorodci lákají na koupel . My však jedeme dál , stejně jako jedno Pajero , které vzalo tyto dva cestovatele až nahoru . Koncem vesnice ale končí i cesta pro auta , dál vede jen turistická cesta , 18 hodinový trek do Wádí Bani Khalid . Přes dvoukilometrové kopce . Parkujeme ve středu vesnice , kde stojí i Pajero , opět ti samí domorodci už nás vedou dolů k vodopádům přes úzká a malebná políčka s banánovníky a vším možným tropickým . Dole se nám otevírá úchvatný pohled na soustavu tyrkysových jezírek a malých i větších vodopádů . Dáváme řeč s těmi dvěma turisty . Cestují na kole , z Evropy vyjeli přesně před rokem přes Turecko , Kavkaz , Irán , Emiráty . Vyměňujeme si na sebe kontakty a rady na nejbližší pozoruhodnosti . A jdeme se koupat . Teda , já s Páťou slézáme až k těm nejspodnějším jezírkům , Ivča s Tobčou raději zůstávají u těch horních . Nááádhera . Takový skrytý poklad , kam se moc turistů asi nedostane . Loučíme se s cyklocestovateli , my jedeme dále na jih , oni šlapou na sever . Sur je přístavní město , kde jsme se fotili s velkými tunami na řehu , které rybáři právě vylovili . V těch místech je ale na pláži patrně celé město , neb je před soumrakem , všichni odpočívají u moře , na spoustě plácků kluci hrají fotbal , ostatní piknikují , po rybářích ani památky . Jedeme kousek zpátky do přístavu , ptáme se u jedné dhow , jak se dostat na moře , i když už je těsně před západem sluníčka , asijská posádka nám říká , že jedou na pár minut přeparkovat dhow , tak jedeme s nimi . Po večeři pokračujeme k Ras Al Hadd , nejvýchodnějšímu výběžku arabského poloostrova a místu , kde končí Ománský záliv a začíná Indický Oceán . Teda aspoň na mapě . A také , kam chodí každý večer naklást svoje vejce vodní želvy . Únor a březen je sezona zelených želv . Po postavení stanu budíme kluky , neb želvy chodí až po desáté večer . Ivča s nimi sedí na tmavé pláži , já chodím po dost dlouhé pláži nahoru dolů , konečně jsem narazil na dvě . Jdu potichu pro Ivču a kluky , jedna ze želv čeká na tu druhou , která právě dokladla a zahrabává jámu s vajíčky . Tato pláž je ale kousek od velké vesnice , na pláži potmě vidím většího divokého psa , zřejmě čekajícího na chutnou želví večeři . Ráno 2.3 se jdeme podívat na ty jámy a skutečně , kolem včerejší jámy jsou rozházená prázdná želví vejce . Někde jsem četl , možná i psal v posledním cestopise o Ománu , že z jednoho tisíce vajíček se dospělosti dožije jen jedna želva . Ostatní slouží jako potrava pro psy , lišky , po vylíhnutí pro racky a dravé ryby ve vodě . Proto želvy kladou takové ohromné množství vajec … Dále na jih , asi 20 kilometrů , je Ras Al Jinz , rezervace s hotelem pro turisty a s průvodci . Pláž je mezi útesy , tady asi mají želví vejce větší pravděpodobnost k úspěchu , i když ta nebezpečí pro malé želvy číhá všude . Pláž je mnohem více rozbrázděná od želv , jejich stopy vypadají jak po velkém kole od traktoru , je jich tady mnohem více než na Ras Al Hadd , i těch jam . Tobča nějak pokašlává , rozhodujeme se zůstat ještě jeden den u pobřeží , moře ho vždy vyléčí . Tak jedeme dále směr na jih a zastavujeme u dvou pláží na koupání . U jedné jsou rybáři čistící síť od malých ryb po ranním úlovku , hejna racků jsou kolem a pochutnávají si na vyhozených rybkách . Kluci malé rybky od rybářů berou a krmí také racky … Navečer to stáčíme od oceánu do vnitrozemí na západ , kolem Wahiba Sand , nádherných dun , které jsme kousek projeli v roce 2005 . Teď do nich zajíždíme jen na okraj , k přespání pod oblohou plnou hvězd a opět u táboráku . 3.3 máme v plánu Wádí Bani Khalid , opět komerční , plné turistů , ale také jedno z nejhezčích . Na konci Wádí je malá jeskyně , do které nás bere místní kluk , teda jen mě a Páťu . Tobča si netroufá , Ivča zůstává s ním . Jdeme asi 100 metrů nízkou jeskyní , místy se plazíme , jediné světlo je můj mobil , v jednom úseku dost hučí voda někde v dáli , je to docela bojavé . Při zpáteční cestě lezeme malým otvorem k podzemní říčce , no sem bych bez toho kluka sám s Páťou určitě nešel . Ale bylo to dobrodružství . Smýváme prach v krásných jezírkách , s vodou teplejší než v ostatních wádích , patrně je termální . Proplouváme krásnou tyrkysovou soutěskou , Ivča nás fotí seshora … Z wádí máme namířeno k Jebel Akhdar , plato v oblasti přes 2000 metrů nad mořem . Na trek . Po cestě ale zastavujeme u ohromně vysokých dun Wahiba , kam s kluky lezeme , je to fuška vylézt po strmé a vysoké duně nahoru . Každým dlouhým krokem se popojde tak deset centimetrů, neb písek ujíždí neustále dolů .. Ivča našla na internetu , že v Ománu jsou v současné době nejvyšší duny na světě , vůbec se tomu nedivím . Pod Jebel Akhdar je policejní kontrolní stanoviště a odstavné parkoviště plné normálních aut , neb jiné než terénní čtyřkolky sem nepustí kvůli velkému stoupání . Strážník si zapisuje naše jména a číslo auta , Ivča říká , že je to kvůli bezpečnosti , neb se tady v horách občas někdo ztratí . Ani se tomu nedivím , hluboké, i kilometrové kaňony se zařezávají ostře do skal , turistické stezky vedou mezi obdělávanými úzkými políčky mezi jednotlivými již opuštěnými vesničkami , nalepenými na hranách skal . Ale ty výhledy ! Jen náš výlet začal s dvouhodinovým zpožděním, neb Toby , náš sběratel kamení a různých palic si dal jednu z nich tak šikovně pod nohy ke dveřím auta , že přes ni zakopl a vypadl přímo na bradu na silnici před obchodem , kam jsme šli nakoupit jídlo a vodu na trek . Nemocnice byla naštěstí hned za rohem a tři stehy ozdobily jeho bradu …. Po treku sjíždíme z hor dolů silnicí , kde po snad každých 500 metrech je záchytný bezpečnostní vedlejší pruh , končící mírně do kopce s barely pro zastavení auta , kterému selžou brzdy . Dnes už nás čeká jen Nizwa , s turistickým trhem kolem nově upravené pevnosti , moc moderní a moc naoko pro turisty . Pozdě večer zajíždíme na stejné místo asi 30 kilometrů od hranic s Emiráty , ve větru stavím stan . Ráno 4.3 fouká opravdu moc , kluci s Ivčou sedí raději v autě a já sám balím věci , v zubech mi skřípe všudypřítomný písek . Za hodinu jsme již v Al Ainu v Emirátech , kluci si kupují nějaké hračky , já musím něco vyřídit do banky . Na to že jsme asi 1100 kilometrů od domova v Rijádu , kde chceme být večer , moc nespěcháme . Pozdě po poledni ještě zastavujeme u moře západně od Abu Dhabí na osvěžující koupačku u starých vyřazených lodí před další porcí zbylých kilometrů domů , naštěstí pořád po dálnici …
Fotky Omán 2017 Zpátky na hlavní stranu
