Kenya , Tanzania , Zanzibar
12. září – 3.října 2004
.
13.9. Jeddah – Nairobi B 777 , Saudi Airlines , 4 hodiny letu , Nairobi – Moshi , busem 7 hodin
14.9. Moshi – Machame gate – Machame camp 2950 m , 5 hodin výstup
15.9. Machame camp – Shira camp 3800 m , 5 hodin výstup
16.9. Shira camp – Barranco 3950 přes Lava Tower 4550 m , 8:30 hodiny výstup
17.9. Barranco – Barafu 4600 m , 8:30 hodiny výstup
18.9. Barafu – Uhuru peak 5896 m 7 hodin výstup – Barafu 2 hodiny sestup – Mweka camp 3200 m další 3 hodiny sestup
19.9. Mweka camp – Mweka gate 3 hodiny sestup , bus Moshi - Royal Crown Hotel
20.9. Moshi – Lake Manyara national park , Isuzu , 4 hodiny jízdy k Lake Manyara , odpolední gamedrive , Lake Manyara camp
21.9. Lake Manyara – Serengeti plains - Great Rift Valley – Olduvai Gorge – Museum – Ngorongoro Conservation Area , odpolední gamedrive , Twiga camp
22.9. Crater Highlands – Empakaai crater 3262 m , trek 4 hodiny , Twiga campsite
23.9. Ngorongoro , ranní gamedrive – Lake Manyara , 3 hodiny jízdy , Lake Manyara camp
24.9. Tarangire , celodenní gamedrive– Moshi , 3 hodiny , Isuzu , Royal Crown Hotel
25.9. Moshi – Kilimanjaro airport – Zanzibar Stone town , Fokker F 28 – 4000 , 1 hodina letu , Manch Lodge hotel
26.9. Zanzibar Stone town – Jozani forest – Paje – Mangapwani – Stone town , Suzuki 4 x 4 , Manch Lodge hotel
27.9. Stone town – Prison Island – výlet lodí a taxi do Nungwi , Amman bungalows
28.9. Nungwi – Mnarani , Amman bungalows
29.9. Nungwi – Kendwa – Zanzibar Stone town , Manch Lodge hotel
30.9. Zanzibar – Mombasa – Cesna Caravan , 1 hodina letu, - Tiwi beach , Indian Ocean hotel , matatu , taxi .
1.10. Mombasa – Diani beach , Southern Palms hotel , trajekt , matatu , taxi
2.10. Mombasa – Nairobi Boeing 737 Kenya Airway , 1 hodina letu , Žirafí centrum Nairobi , taxi , Nairobi – Jeddah , Boeing 777, Saudi Airlines , 4 hodiny letu
3.10. Jeddah – Riyadh , B 777 Saudi Airlines , 1 hodina letu
stejně
jako ony se cítily v bezpečí v přítomnosti mužského
elementu......12.9. sraz si dáváme až na letišti, Martina s Radkou přijíždí
těsně po nás, Kačka bloudí na mezinárodním terminálu rijádského letiště,
přesto , že letíme nejdříve předpůlnoční domestic linkou do Jeddahu, ještě
, že jsou mobily…se slzami v očích téměř na poslední chvilku se Kačka
hlásí k výpravě, první Saudové zvědavě pokukují po nás, co je to
za chlapa – nemuslima se čtyřmi ženami..V Jeddah trávíme čtyři
hodiny, vzpomínáme na jiná mezipřistání v normálním světě, kde v každém
normálním Duty free lze zakoupit i něco pro zahřátí. Vlastně, na co
se ještě zahřívat, jsme přece v rozpálené Saudi, teploty venku přes
den dosahují stále přes 40 st.C…
13.9. lehce po půlnoci odlétáme , směr Afrika, naštěstí
letíme s námi oblíbenými aerolinkami , jejichž Boeing 777 je téměř
jako vždy poloprázdný, takže každý uléháme alespoň na pár hodin do
prostřední šestisedačkové řady a dáváme horizontální polohu..Před přistáním
v ranním rozbřesku vidíme Mt.Kenya, jeden z mnoha afrických vulkánů
, nejvyšší horu Keni, přes 4K vysokou , po které je tento stát také
pojmenován..Na letišti nás již čeká sympatický černoušek s cedulí
Ivo Zemek x 5 , který nás nasměruje na ta správná vozidla, která nás mají
přepravit až do Moshi, jednoho ze dvou významných center pod Kili, vedle
Arushe. Cesta je téměř nekonečná, poprvé a také naposledy jsme zvolili
bus jako dopravní prostředek na delší přesuny během této výpravy.
Hranici do Tanzánie překračujeme po poledni, kde také za 20 USD kupujeme víza
( jsou levnější od Keňských,
které stály na letišti 50 dolarů.. ). Téměř většina turistů vystupuje
v Arushi, kde se nás také snaží zlomit místní naháněči na nepatrně
lepší ceny než máme domluvené přes net s Piusem, nicméně na něj mám
výborné reference od jedněch Holanďanů, takže odmítáme…Pozdním
odpolednem přijíždíme do Moshi, příjemný
Pius nás již očekává ( jak by ne, tolik dolárkůJ
ukládá nás do jeho hotelu Royal Crown , dle jeho pokynů některé věci necháváme
na dobu treku v hotelu ( potápěčské brýle a šnorchl a spoustu jiných
na trek jistě nepotřebných věcí… ), my s Ivčou jdeme na první průzkum
okolí, holky zadechují, při výborné večeři přijíždejí Alena s Peterem
a znovu s Piusem. Ten mi dává podepsat smlouvu na trek, snažil se
ještě
vymámit 20 USD na osobu za
přepravu
z Nairobi, naštěstí mám všechnu naši důležitou komunikaci přes net
ssebou vytištěnou, doprava v ceně, takže kluk neuspěl, naštěstí to
byla jeho poslední slabší chvilka, poté se choval až do konce safari
naprosto férově a profesionálně…V hotelové restauraci upřesňujeme
detaily na zítřejší začátek treku, nějaký sbor mladých šílených
operních horolezců z Německa zpívá
slušně chorály , my dáváme nějaké pivka jménem Kilimanjaro, které nás
na rozdíl od jmenovkyně hory hezky udolávají…
14.9.den D našeho treku – odjezd busem spolu s několika nosiči k Machame gate, jednoho z mnoha vstupů – asi šesti - do areálu Národního parku jménem Kilimanjaro , Pius za nás platí tučné vstupné 350 dolíků na osobu, po cestě tam konečně poprvé zahlédneme Kili, které se začíná halit opět do mraků. Za plotem parku postává snad stovka mladých černochů v domění, že možná dostanou práci nosiče. Ty ale Pius přivezl všechny z Moshi. Celkem 18 nosičů a 5 guidů neboli průvodců . Slušné. Ještě k nám ovšem do naší výpravy přidal jednu Welšanku Becky a Brity Gaseho a Sally. Na sestavu 10 lidí 23 pomocníků….Po asi hodině vybalování z aut se Pius jde za námi rozloučit a dává pokyn k zahájení treku. Nenáročným stoupáním procházíme tropickým deštným pralesem, který splňuje své přívlastky, vytahujeme pláštěnky. Šlapeme bez deseti minut pět hodin, překonáváme výškový rozdíl 1160 metrů a kolem čtvrté odpoledne se poprvé utáboříme na svazích hory v Machame camp ve výšce 2950. No utáboříme. Naši nosiči již před naším příchodem postavili stany, náš nosič Abdulla nám přinesl krosnu až k námi vybranému příbytku, takže my jen rozděláváme spacáky a karimatky, převlékáme se do suchého a přesunujeme se do velkého stanu, kde nám zatím kuchaři nachystali praženou kukuřici a sušenky s čajem a kafem, abychom vydrželi do večeře, kterou zatím chystají. Seznamujeme se navzájem s novými členy výpravy, kecáme o ničem….v noci řvu na Kaču ať ztichne, její hlas je jako pila v temnu noci, stejně nechápu, proč dávají stany tak blízko sebe, asi pětkrát za noc mě vzbudí otevírání zipu našich učůraných holek…
15.9.
se ráno budíme kolem sedmé, azúro, 6 stupňů , Kili před námi jako na
dlani, nádhera. Šlape se nám do oběda dobře, v tu dobu ale začíná
pršet a nepříjemně foukat, cesta se místy vine na kluzkých skalách, já běhám
jak kamzík a pomáhám zajišťovat holky, fotím , Ráďa jako první
pocitˇuje příznaky výškové nemoci , přesto , že všichni pijeme jak duhy
a následně ( hlavně v noci ! L
) čúrají některé jak křepelky za prokletého zvuku zipu tam a zpátky….Za
5 hodin a deset minut po druhé odpolední přicházíme již za lepšího počasí
v 15 stupních na Shira plateau, 3800
m nad mořem, místo, které je vlastně zkolabovaným třetím kráterem
Kilimanjára, ze kterého hora soptila někdy mezi 750 – 500 tisíci lety. Vybíráme
stan trochu stranou od naší výpravy . Ráďa blije , její zvratky zobou velcí
černí havrani…tomu říkám koloběh života.. Marťa jí hlídá při životě
, Peter s Alenou nabírají síly ve stanu a my dva s Ivčou a Kačka
jdeme na moji radu, kterou jsem vyčetl v chytrých knihách, si udělat pár
výškových metrů dobrých k aklimatizaci
- spát se totiž má níže, než jsi vystoupal. Během asi hodinového
výletu potkáváme pár našich a i jiných šerpů ( no vlastně ti jsou jen
pod Everestem…) jak nabírají vodu ( dá-li se to tak nazvat ) z malé
špinavé tůňky zřejmě na přípravu našich pokrmů a čajů. Od té doby
si dáváme s Ivčou přípravek k desinfekci vody , který jsme si
koupili v lednu na Novém Zélandu , i do polévky a kafe..Kili se na
chvilku odkrývá, vracíme se dolů na večeři , zbytku výpravy to zatím
bere. V noci pro změnu musím zařvat ani nevím na koho ve světovém
jazyce, ať zavře zobák, že je noc, netuším, že tím zase vzbudím Alenu a
kdoví koho ještě…a zase ty blbé zipy…
…16.9.
nádhera ! Azuro, mraky pod námi , Kili před námi , v dálce asi 30 km
jihozápadně trčí z duchny mraků Mt.Meru , druhá největší hora Tanzánie,
4566 m vysoký vulkán. Kýč. Po snídani
už i s při životě vypadající Ráďou pár fotéček , vyrážíme na
aklimatizační pochod k Lava tower, do výšky 4550 m , abychom pak
sestoupali po celkových dnešních osmi a půl hodinách na Baranco do 3950. No
sestoupali. Já dělal jako vždy blbosti, běhal zase jako kamzík, točil s holkama
vtipné videa za zpívání právě vymyšlených písní na melodii Internacionály
, fotil zase kdejaký šutr a různá panoramata až to na mě přišlo těsně
před dosáhnutí Baranca . Vegetativní projevy výškové nemoci. Kačka to
chtěla i vyfotit, ale byl jsem vždy o zlomek vteřiny rychlejší. Nevím proč,
ale v odborné i laické literatuře se píše něco ve smyslu toho,že výšková
nemoc postihne převážně mladé J
trénované jedince mužského pohlaví. Peter , který je mlád jako já, už
preventivně zobal léky proti výškové nemoci, já se dal na ně až po této
příhodě, nicméně moje tělo je už odmítalo vrchem , a to až tak, že
jsem děkoval pánu Bohu za to, že Ivča je sestřička a nabalili jsme i nějaké
injekce proti takovýmto stavům. Nicméně od tohoto okamžiku jsem již po tři
dny jen snídal čaj a suchary a přes den do sebe dostal maximálně pár
kostek čokolády plus tekutiny a jel na své kachektické tělesné zásoby,
které ovšem nejsou uspůsobeny dlouhému tělesnému strádání. Ještě že
v pásmu nad 4km jsme byli jen tři dny…Pro dnešek jsme si stan nechali
postavit stranou všech ostatních dobrých 50 metrů, takže noční zipování
a chrápání jsme s vatou v uších již nezaslechli.
17.9.
Zase kýč ! Kili přímo nad námi, fotím starčeky, latinsky Senecio
Kilimanjaris – takové až pětimetrové skorokaktusy stáří až 200 let –
s pozadím duchen mraků pod námi na azurovém nebi. Po vydatné snídani
, někteří ovšem jen čaj se suchary jako například já , vyrážíme na
první pohled šílenou stěnou vstříc novým zážitkům, stezka je místy
ani ne metr široká a pod námi dobře sto bezedných
metrů , něco jako úchyty tady samo že neznají ,
Ivča se fotí s jedním z nosičů, který se kření za zvuku
přenosného rádia vyrobeného v době, kdy jsem já čůral ještě do
plenek . Nicméně hrálo cosi moderního.. Dnes z nás chtěli sedřít kůži
, o půlnoci máme vyrazit na poslední, vrcholovou etapu , jdeme 8,5 hodiny, někteří
i déle do Barafu camp ve výšce 4600 m, my s Ivčou tam přicházíme těsně
před západem slunce, takže ještě fotíme posledních deset minut hezky
viditelný druhý nejvyšší ze tří kráterů Kilimanjara , Mawenzi , 5149 m
, který ale postupem věků
zerodoval, takže vypadá jako kohoutí hřebínek ..stan máme opět dál od
civilizace, chystáme věci na půlnoční etapu, kuchaříkům dnes večeře nějak
dlouho trvá , i když ji jí z nás dvou jen Ivča, musíme tam být až
do sedmi, kdy nám Itzak , hlavní průvodce – guide , dává pokyny na výstup
. Do spacáku zalézáme kolem půl osmé, budíka natahujeme na půl dvanáctou,
balíme se již druhý den do aluminiových folií protože je klendra jak na
Sibiři , navíc spíme jen bez bund
a vrchních kalhot atˇ nám to ráno dlouho netrvá se v té kose obléct.
Chvilku nějak nemůžeme zabrat , kdo by se taky divil
, v tom rachotu ve foliích…
18.9
půlnoční etapa začíná nyní suchary a čajem pro všechny, jak jsme se
hezky sjednotili, alespoň jednou jim v horách nezávidím…a vyrážíme
v sestavě 10 + 4 guidové kosmonautím krokem, vlečeme se jako šneci ,
navíc, já jdu gentlemansky poslední , za mnou již jen tři guidové , kteří
neustále brebentí až mě z toho bolí hlava .. ono nevyspalý a tři dny
blijící člověk má tu hranici k nesnášenlivosti všeho posazenou
trochu jinde. Nicméně vidina dobytí vrcholu mě drží nohy i nervy na uzdě.
Kolem 5100 m to Ráďa obrací dolů jako první s tím, že svého cíle už
dosáhla. Klobouk dolů. Malý problém ale – minus jeden guide jde s ní.
Marťa zpomaluje a další guide s ní.
Vidím ji naposled , teda při výstupu. Kolem 5300 m to obrací promrzlé holky
Ivča a Kačka , takže nám zbylým
čtyřem členům expedice zbývá jeden guide. Těsně před sestupem tří
holek se nás ptají všech zbylých, jestli máme opravdu dost sil až na
vrchol . Je mi jasné, že Angličan Gas to nezvládne , ne že bych snižoval
jeho vůli , nicméně jako jediný z celé výpravy šel i s vrozenou
vadou , snad po dětské obrně měl jednu nohu kratší, takže jsme ho všichni
při treku vlastně obdivovali , jak je statečný…doslova odpadl asi po další
půlhodině , takže náš poslední guide ho musel stáhnout dolů . Jenže co
my tři poslední ???? Becky z Walesu tu byla loni a dostala se dle jejich
slov do 5 500 m a pak to vzdala , takže tedˇ ví, co ji čeká . No a
Peter a já jsme jediní dva mladí trénovaní muži, u nichž se předpokládalo
, že se u nich naplno rozvine výšková nemoc, jak píše literatura …Jenže
já, když si něco zamanu , tak toho dosáhnu i kdyby se nechumelilo. No a
Peter měl zkušenosti z Everest base campu ( přes 5 km , my byli jen v Annapurna
base campu 4120 m ) a navíc tam nějaký anglický lékař zrovna dělal studii
s léky proti výškové nemoci, které Peter zobal tedy nyní snad už dopředu
v Rijádu…Poslední guide nám dal pokyn počkat na další výpravu,
která šla pod námi a šla dost dobře rozpoznat v té tmě podle čelovek,
kterou měl každý, takže to vypadalo jak skupina permoníků. Jenže v té
tmě nešlo rozpoznat , co to je a jak jsou daleko. Takže jsme asi 50 !!! minut
čekali v mrazivém vichru -5 stupňů na to, abychom zjistili, že jsou to
pomalulezoucí skorodůchodci z Jižní Afriky. Já se na to vy… jsem řekl
Peterovi a Becky a vydal se sám směrem nahoru. Ti dva za mnou. Nasadil jsem
svoje normální tempo a po chvíli šel úplně sám, naštěstí se začalo
rozednívat , udělal jsem pár úžasných fotek svítání asi 100 výškových
metrů pod Gillmans pointem , bodem, které je považováno již za zlezení
Kilimanjara – je to vlastně již hrana kráteru - a které je asi 180
výškových
metrů pod nejvyšším bodem hory – Uhuru peakem. Ten jsem dosáhl po asi
necelé hodině , v 7:30 , u cedule , oznamující všem štastlivcům, že
právě stojí na střeše Afriky , Uhuru peaku , 5896 m vysoko , udělal jsem několik
vrcholových fotek až jsem se dostal v pořadí k ceduli – aktuálně
nás tam mohlo být tak kolem dvaceti lidí . Po asi půlhodině dosupěl Peter
a za dalsích několik minut Becky. Objímání , společné focení , Becky brečí.
Fotíme vše kolem, je tady toho spousta k focení. Úžasné ledovce ,
vrchol Mawenzi , kráter Kibo , třetí a nejvyšší , který jsme po cestě na
Kili viděli a který byl aktivní
nejdéle ze tří kráterů Kili, soptil v období 750 -350 tisíc let zpátky
časem , Mt.Meru opět trčí z peřiny mraků , toto vše pod námi … a
všechnu tu krásu zalévá svým světlem zlatavé slunce již kus nad východním
obzorem…Dojemné. Po další půlhodince to obracíme dolů, já opět fotím
jak o duši , Peter s Becky odpočívají na Gillmans pointu na hraně kráteru
kde je dobíhám a zase potupně bliji , tak je nechám jít , že je doběhnu…z
kopce to jde úžasně , po strmém svahu posypaném drobným kamením to klouže
téměř jako na lyžích , Becky ukazujeme z výšky náš lehce dosažitelný
základní tábor a s Peterem
vyrážíme dolů opět rychleji , já dávám opět nutnou pauzu k vyprázdnění
již tak prázdného žaludku a Peterovi říkám, že už to ten kousek zvládnu
sám…v životě mi ale nebylo snad hůře , jen co odešel , motala se mi
hlava jak při pěti promile , nohy zakopávaly o každý větší šutřík v cestě…u
stanu na mě čekala před jedenáctou Ivča
a také Itzak s tím, že bychom měli sejít až do Mweka kempu, do nějakých
3200 m. Řekl jsem mu ať jde k šípku a nechá mě alespoň dvě hodiny
vyspat. Ivča mě napíchala opět medicínkama a já vytuhl až do jedné , kdy
se jakžtakž odpočatý budím. Před pátou dorážíme do Mweky , budíme
holky , všichni pořádně vyčerpaní si sdělujeme navzájem zážitky . Konečně
večeřím
!!!!
19.9
ráno u snídaně se domlouváme, jak dáme těm chudákům našim nosičům
tips ( kapesné, je to tady zvykem,oni moc zaplaceno od agentury, pod kterou nosí
, nedostanou ..) normálně to bývá 10 % z ceny treku , my platili
Piusovi 600 USD , takže 60 dolíků na hlavu , já navrhuji ještě každému
svému oblíbenému nosiči či guidovi atˇ dá každý ještě 10 navíc přímo
do ruky , našemu nosiči Abdulovi
jsme již po cestě dali navíc asi
dvacku , nás to nevytrhne a pro ně je to spousta peněz při takové dřině….Pak
společné foto celé expedice a hurá dolů na poslední asi tříhodinový
sestup do Mweka gate , kde náš trek končí. Tam nás již čeká Pius, naskládá
nás do busu , po cestě staví a kupuje snad do třílitrového kríglu banánové
pivo , ze kterého se mi ale při pohledu na jeho barvu nedělá dobře, vypadá
totiž jako již jednou použité , tak
se z této nevšední ochutnávky pro všechny odhlašuju…U hotelu se loučí
nás sedm statečných se zbytkem celé výpravy, Itzak mě a Peterovi slavnostně
předává certifikát o dobytí Kilimanjara ( ke vzteku našich holek ho dostává
i Sally , která nedosáhla ani Gillmans pointu, a která si o něho nepoctivě
řekla …) , holky se fotí s favoritem svých srdcí Itzakem , jdeme se
ubytovat a objednáváme hromadně vynikající vepřovou pečínku s pivkem
značky Kilimanjaro. … Navečer, už vymydlení, odpočatí vyrážíme do
ulic Moshi , sedáme na colu do jednoho zahradního baru s úžasným
výhledem
na Kili…v menu mají výborný a levný roastbeef ,
který
si dává k nám si přisednuvší mladý němčour , se kterým jsme se
seznámili ještě před trekem v hotelu , my ale dáváme na Lonely planet
a chceme jinam, mezitím jdeme již šerými uličkami koupit první suvenýry (
kterých jsme nakonec přivezli z Afriky snad vagon… ) . Nalézáme ve výše
zmíněném průvodci náš podnik , ve které je k našemu překvapení i
část našich průvodců a nosičů, nicméně pěkně sťatých , navíc jídlo
nám už žádné neudělají , je pozdě, tak bereme taxi a všichni za 1 dolar
jedeme zpátky do hotelu opět na vynikající vepřovou zalitou dobrým piviskem…..S
Piusem opět já za všechny podepisuju smlouvu na safari , navíc kvůli těžkému
organizačnímu nedostatku ohledně zajištění guidů při poslední etapě
pro mě i Petera žádáme slevu za Kili , my s Peterem chceme každý 50
dolarů zpátky , Pius se hrozí a prosí jen o slevu 35 pro všechny !!! Já dělám
gesto když jsem pochopil jako první situaci a říkám mu dobře, tak jenom 30
pro každého, za což mi Pius málem líbá ruce . My chtěli s Peterem 50
každý , on pochopil 50 pro každého, nakonec tu slevu tedy dostali i holky,
které nám ty guidy stáhly dolů J
20.9
ráno vstávám před sedmou a jdu udělat pár pěkných fotek Kili bez mráčků,
Ivču nemůžu dostat z postele , pak asi po půl hodině přichází
navigována vysílačkou za mnou, Kili se už mezitím schovalo. Smůla . Jdeme
posnídat , nabalení čekáme ve smluveném čase na Piuse , část peněz za
safari – 300 USD na osobu - dostal předem , že by jsme ho už nikdy neviděli
??? ale ne , africká přesnost , já tam mám snad také někde předky v těchto
genech , vlastně , podle oficiálních vědeckých názorů naše praprapramáti
byla černá a pocházela někde z Great Rift Valley, teda oblasti, kde se
budeme následujících pět dnů potulovat na safari…Zase část věcí na
safari nepotřebných ( opět za zmínku stojí třeba potápěčské brýle a
jiné jednu celou krosnu plnou věcí … ) necháváme v hotelu a již v dodávce
Isuzu přesně pro nás 7 s oddělávací střechou a tentokráte s tříčlenným
doprovodem na předních sedadlech – guide a řidič Joseph v jedné osobě
, kuchař Sele a jeden pomocník vyrážíme jihozápadním směrem kolem Mt.
Meru přes Arushu , kde nutně musíme zakonfirmovat naše letenky na Zanzibar a
zpět do Mombasy a kde také kupujeme pohledy a pár drobností. Ještě ale
hned po vyjetí z Moshi stavíme
v supermarketu a každý kupuje nezbytné zásoby na safari, co kdyby…Já
s Peterem piva , Peter akčně přechází na značku Safari , já se držím
osvědčeného Kilimanjara..holky džusy a sladkosti a ovoce , u mě skončila v nákupním
košíku ještě placatice vodky s typicky černošským jménem Vladimír J
na vypálení červa , naštěstí Vladimíra pak nacházíme i v zapadlých
obchůdcích odlehlých oblastí obývaných jen Masaji, takže průjem v dalších
časech postihuje nevím proč jen Kačku , která se ale přiznává , že těmito
problémy trpí vždy jakmile opustí rijádské letiště nehledě na řádné
proplachování trávící trubice alkoholem či léky k tomu určenými….hmmm,
asi by měla vyhledat lékaře J
Po
odpoledni přijíždíme k prvnímu našemu naplánovanému národnímu
parku – Lake Manyara . Vybral jsem ho, vlastně všechny tři parky, které
navštívíme – ještě tedy Tarangire a Ngorongoro - podle doporučení
Lonely planet a zkušeností různých cestovek , kdy v tomto ročním
období je v nich nejvíce k vidění z parků severní části
Tanzánie. Ještě byla možnost navštívit nedaleké známé Serengeti, ale v září
, jak píší rozumné knihy , jsou všechna zvířátka v severní části
parku , který již patří Keni a jmenuje se Masai Mara. Navíc, rokle Olduvai
v Great Rigt Valey , do které se chystáme druhý den , vlastně už leží
na planinách patřící Serengeti , takže tam budem a nebudem. Jak chytrá horákyně
J
Ubytováváme se v příjemném a téměř úplně prázdném kempu před
Manyarou a jedeme do parku .Joseph
platí vstupné , fotíme se u informačních cedulí , kolem kterých už pobíhají
paviáni . Hned zkraje vidíme na vzdálenost tak do sta metrů stromové lvy
– normálně by jsme si jich nevšimly, ale na cestě odkud šli vidět stála
asi tři terenní auta s podobnými nadšenci jako jsme my - a kteří jsou
k vidění právě jen tady , teda ti stromoví lvi . Pak nějaké tukany,
spoustu opic, zajímavé stromy ze kterých visí něco jako naše dlouhé klobásy
( dokonce se jmenují sausage tree ) , první slony , gazely , různé barevné
ptáky a už přijíždíme k jezeru
, u kterých jsou žirafy , zebry , spousta hrochů naložených a prdících do
vody i na nás , bufala , v dálce plameňáky , opět spousta gazel
no a nádherné přírodní scenérie při zapadajícím slunci , musím
říct, až skoro kýčovité , jak mě to nadchlo ve zlatavých barvách uhasínajícího
slunce pro tento den samozřejmě…Po teplé sprše – jaký nezvyk se
najednou po týdnu nemytí na treku zase každý den mydlit – a docela chutné
večeři, kdy jsem pomalu ale o to s větší intenzitou začínal doplňovat
ztracené kalorie z treku , také díky holkám, které si buď nechtěly
kazit postavu v představě blížící se přehlídky plážových úborů
na Zanzibaru či měly permanentní srajdu jako chudinka Kačka , kdy jsem dojížděl
jejich porce . Při dobíjení baterek foťáku a loudování fotek z dnešního
dne do mého 40 gigového malého přenosného aparátku jménem Flash Trax (
konečně někdo něco takového šikovného vymyslel a já už ssebou nemusím
tahat notebook jako za předchozích našich výprav..) se ve společenské místnosti
dozvídám, že v osm večer což
je za chvíli začne nějaké zajímavé domorodé představení, takže rychle
tu novinu roznést holkám , aby nás pak asi kolem 30 lidí z celého
kempu včetně nevím z jakých děr právě vylezených japončíků
mohlo sledovat velmi solidní rytmické bušení do afrických bubnů za
zpěvů a hlavně tanců mladých asi 15 afričanů a afričanek. Paráda.
21.9
velmi brzy ráno vstáváme, snídáme a vyrážíme do relativně vzdálené
rokle Olduvai ( vlastně Oldupai , němci zkomolili v dávných letech
tento název rokle a západní civilizace ji zná s písmenkem v místo
originálního p..) , přičemž vjíždíme už do národního parku Ngorongoro
, jedeme kolem věhlasného kráteru , na vyhlídce se fotíme a Ivča tady přede
všemi předvádí své nezapomenutelné salto mortale, které nikdo v přímém
přenosu nevidí, nicméně podle toho, že dopadla při přemetu přes asi
metrový balvan a asi o další metr
a půl níže a přitom se vůbec nezranila , muselo to být znamenité. Dodnes
nechápu, o co zakopla , že udělala přemet , i když na druhou stranu vím,
že dokáže zakopnout i na naprosto hladkém povrchu leštěné dlažby…Všechny
věci z našeho lehce přecpaného mikrobusu necháváme v kempu na
okraji kráteru spolu s kuchařem a jeho pomocníkem ať vykonají každý
pro nás potřebnou práci tj. uvařit
jídlo a postavit stany a spolu s Josephem vyrážíme směr Great Rift Valey a
rokle Olduvai po asi dvouhodinové prašné kostrbaté polnici . Míjíme
masajskou vesnici , kde je možné za úplatu zajet a vyfotit se s naškrobenými
masaji, nemáme však mnoho času a tak tuto aktivitu necháváme na další
dny. Za úsměvů všech předjíždíme autobus s výmluvnou reklamou
viditelnou snad na kilometr – ALAHU AKBAR – patrně s našimi přáteli
, muslimskými turisty a sjíždíme
na širé pláně kde končí Ngoro a začíná Serengeti k rokli, která
je asi 50 kilometrů dlouhá , 90 metrů hluboká a táhne se severozápadně od
kráteru Ngorongoro . Zajímavá pro nás je hlavně tím, že právě zde manželé
Leakeyovi z Británie v minulém století , přesněji v roce
1959 , našli až překvapivě mnoho pozůstatků po předchůdcích člověka ,
kolem 1.9 milionu let starých - konkrétně lebku
vyhynulého Australopiteca Boisei , který byl současníkem našich dávných
předků Homo habilis a Homo erectus, jejichž pozůstatky zde byly také
nalezeny . A také v oblasti Laetoli, asi 25 kilometrů odsud , v roce
1972 , odkryli nejstarší otisky stop vzpřímeného předchůdce člověka z doby
před 3.7 milionem let ! V muzeu mají pěkně vedle sebe vyfocené dvě
stopy člověka – tuto první na zeměkouli a první na Měsíci z roku
1969 – rozdíl mezi nimi ??? Pouhé skoro 4 miliony roků….A na základě těchto
nálezů spolu s jinými nálezy v Keni a Etiopii bylo konstatováno,
že v této oblasti v době před 2 miliony let žily tři různé
lidské druhy včetně vyhynulého Australopitheca a vyhynulého či evolucí
absorbovaného Homo habilis v Homo erectus , který evolvoval v Homo
sapiens , tedy v nás , moderního člověka. Takže všichni jsme vlastně
afričani , jen někteří více či méně nedochvilní a líní…Jo , a proč
se to tady tak hezky zachovalo ? Hlavně kvůli erupční aktivitě
nedalekého
velkého 
množství
sopek Velkého zlomového údolí , jak to jde do
češtiny přeložit , včetně Ngoro , Kili , Meru atd...které to hezky pěkně
vše zakonzervovalo svým popelem a lávou…Dvouhodinová zpáteční cesta s krátkým
zastavením u jednoho osamoceného masajského kluka, který za to, že si ho
vyfotíme , nechce překvapivě peníze ( na rozdíl od
mladých neobřezaných čtyřech masájků , kteří z dálky
vypadají jako smrtky bez kosy a které si fotíme
po cestě do Olduvai za pár drobných..) , ale vodu, tak mu dáváme jednu
lahvinku litrapůl balení vody značky Kilimanjaro
jak jinak J
o které patrně v tomto suchém kraji vydrží do dalšího focení klidně
i týden. Člověk si asi zvykne na všechno…A už vjíždíme na odpolední
Game drive jak se správně po anglicku J
řekne jízdě v autě mezi zvířaty do Ngorongoro , unikátu mezi parky
tím, že se vlastně jedná o 600 metrů propadlé a přes 20 kilometrů
široké dno 2200 metrů vysoké sopky plné zvířat, které jsou tady díky
jezeru a tedy celoroční zásobě vody pořád . Takže si tady spokojeně žije
přes 250 lvů a tomu odpovídající zásoba čerstvého ještě chodícího
masa, aby toto kvantum predátorů dokázalo uživit…A to jsme viděli ještě
i geparda a spoustu šakalů, kteří také něco spapkají…takže kromě výše
zmíněných ( lvů celkem tří )
jsme projížděli kolem ohromných stád wildbeast , buffalo – tedy býků ,
zeber , thomsonových gazel ( jedna chudina visela na stromě kam si ji dotáhl
nenasytný gepard , měla to ale už za sebou…) , hrochů , pštrosů ,
jednoho nadrženého slona s asi metrovou pátou nohou , na kilometr daleko
vzácného nosorožce černého , hejna plameňáků růžových , orly , marabu
a různé barevné ptáky no a opět nádherné přírodní scenérie zvláště
navečer ve zlatavých barvách zapadajícího slunce. Miluju západ slunce.Po
večeři jsme s Kačkou dali chvilku karty, než se nabijí baterky a postáli
s Marťou u táboráku, kde békali nějací angláni , a jejich Happy
Birthday se ozývalo pozdě do noci nad celým Ngorongoro, až si všechna zvířata
musela myslet, že zrovna dnes mají snad všichni ti čumilové narozeniny…
22.9
vstáváme brzy, snídaně na sedm kvůli
tomu, že vyrážíme na jednodenní trek do odlehlé krajiny obývané Masaji
zvané Crater Highlands , neboli Kráterní vysočina , kterou mně doporučili
v jedné české cestovce, když jsme v časném jarním období
tohoto roku plánovali itinerář na Afriku . Prý v Tanzánii byli mnohokrát
a tohleto je pecka. Mohla být, jen škoda , že skoro celý den byla mlha ,která
se rozplynula vlastně jen v cíli
našeho treku ( no treku, k sopce Empakaii , 3262 metrů vysokému vyhaslému
vulkánu jsme jeli asi 3 hodiny , které všichni kromě mě a řidiče prochrápali
). Na hraně kráteru nás šofér vysypal a spolu s masajským guidem a
ozbrojeným příslušníkem ochrany parku s kalašnikovem ( prý proti
divoké zvěři , pokaždé , když jsem ho na treku zahlédl v čele naší
skupiny, jsem si v duchu představoval, jak s tím kulometem kosí stáda
buvolů , kteří nás ohrožují , jak
gestapáci rusáky či naopak v druhé světové… ) . Ale , ruku na srdce
, chodit pralesem jen tak bez samopalu v oblasti, kde jsou lvi a jiná
podobná havět , no snad si vzal i ostré náboje….Také jsme na něho vlastně
pěkně dlouho čekali , když jsme v mlze kolem osmé ráno našli správu
parku, kde měl samopalník čekat , tak nám řekli , že tu není , Joseph
snad věděl , kde bydlí , po dvaceti minutách se z mlhy objevilo nějaké
malé stavení a samopalník v něm ještě v trenýrkách…A masajského
průvodce jsme sehnali zase pro změnu tak, že když jsme po cestě zastavili u
čtyřech masajek a starého masaje, které jsme si opět za menší úplatu
nafotili pěkně zblízka , tak Kačenka si vtipně odložila při focení obal
od foťáku i s náhradníma baterkama a se
stativem
na přední nárazník, s jekotem si na to vzpoměla asi po čtvrthodině jízdy
, takže hezky zpátky…po cestě jdoucí zase jiní masajové v ruce drželi
stativ a zjevně ho viděli poprvé v životě
,alespoň dle jejich výrazu ve tváři , kačenka se jim za poctivé vrácení
pro ně nepochopitelné věci odměnila jedním dolarem , na který se již tvářili
velmi mile , opět ovšem nechápali
, jak může mít něco pro ně tak nepraktického cenu tolika peněz , o kterých
zase představu mají..no a v místě kde jsme se fotili , jsme vysedli , já
šel trochu dopředu, najednou v mlze nikdo přede mnou, nikdo za mnou ,
trochu jsem měl i strach , a pak z mlhy vyšel drobný mladý masaj s oštěpem
v ruce. Jak mě uviděl, všiml jsem si, jak ho pevněji stiskl, teda ten oštěp
. Míjeli jsme se , já jeho
pozdravil po jeho Jambo – jsem přece slušně vychovaný kluk z Moravy -
čímž jsem ho zjevně zaskočil a on zrychlil. Načež se objevil další
masaj , který zase pro změnu zaskočil mě
tím,
že se mi anglicky představil, že se jmenuje Peter , je Masaj, a ví , že
jsme se tady před chvilkou fotili a že nám může dělat průvodce v tomto
jeho rodném kraji. A dostal mě ještě několikrát . Jednak měl na ruce
hodinky značky Rolex ( ovšemže plagiáty ) , jednak studoval snad vysokou školu
někde v Arushi, ale hlavně tím, že na rozloučení večer po treku
nám dal svou mailovou adresu !!!!! Masaj. Asi 200 kilometrů od
civilizace. Teda dá-li se tak v Africe
nazvat něco jako větší město civilizací . Náš trek spočíval tedy v tom,
že jsme sešli za necelou hodinku pralesem na dno kráteru , od masajského průvodce
vyfasovali na břehu kráterového jezera plného plameňáků krabičkový oběd
( tak jsme to vlastně dostávali téměř pravidelně na treku i na safari –
krabičku a v něm
malý
hamburger , nějaká spring rolka, dva banány velikosti mého palce na noze ,
sušenky a malý džusík, jo a ještě jedno vajíčko na tvrdo, a vzhledem k tomu,
že vejce byla také každé ráno na snídani v podobě omelety , raději
jsem po dovolené nechtěl vidět výsledek mého cholesterolu –zřejmě by to
v laboratoři vyšlo jako hodnota mimo rámec normálních i nenormálních
hodnot…) a poté dali krátkou siestu . Procházeli jsme se po břehu jezera a
neustále vyrušovali v mělkých pobřežních vodách zobákem v bahně
zabořené plameňáky , takže ti neustále přelétávali. Kačka v domění
že půjčuje našemu masajskému průvodci svoji Goretexovou bundu , on to bere
zprvu jako dar, Kačka pak celou dobu přemýšlí, jak mu to říct, že ho chtěla
jako dobrá duše jenom zahřát… Po asi půlhodince chůze potkáváme
domorodého masajského pastevce hovězího dobytka, kterého je tady víc než
zeber v kráteru Ngoro , otáčíme to za malým zapadlým jezírkem a po
hodince stoupání jsme zpátky u Josepha . Opět malé občerstvení ( jak to
bylo dnes náročné ! ) a vyrážíme zpátky na tříhodinovou štreku zpátky
do kempu , abychom mohli zítra na ranní gamedrive v Ngorongoro . V kempu
je nějak poloprázdno , nějací noví a jiní lidé tady přibyli ,
happybirthdajáci naštěstí jeli oslavovat do jiných parků , takže noc je
již v klidu. Kačka jen oznamuje , že ranní vstávání a tím i
gamedrive vypouští , asi potřebuje nabrat síly , které v pravidelných
krátkých intervalech nechává v místech, kam i císařpán chodil po svých…
23.9.
opět vstáváme nějak brzy, v šest sraz u auta, bez snídaně , která
bude až po safari kolem jedenácté. Ngoro ráno bylo úžasné . Všude samá
mlha , ale jen co se sjelo do kráteru, mlha zůstala nahoře, takže
takové trochu pohádkové a zároveň trochu strašidelné prostředí.
Opět plno zvířat , tentokrát jen jeden lev ležící asi deset metrů od nás
na holé planině zjevně vyčkávající na dnešní snídani , která zatím
ještě nevědomky pobíhala lehce okolo něj . Gazely , prasata , buvoli . Také
jsme zahlédli toho geparda , o kterém jsem psal , jak si dal tu nešťastnou
gazelku do stromu jen pro sebe..Protože se Ivče chtělo na malou , při vidině
lva číhajícího za stromem nás Joseph zavezl
doprostřed kráteru na kouzelné místo u jezera, kde kromě toalet bylo moc krásné
, zelené místo plné barevných ptáků, hrochů v jezeře a slona toulajícího
se kolem nás. Vzácného černého
nosorožce jsme při opouštění kráteru viděli opět na vzdálenost převyšující
naše schopnosti rozpoznat jeho roh , ještě že jsme měli každý malý
dalekohled , vlastně kromě Rádi, která po vytoaletování jaksi vytuhla vsedě
a nosorožce prospala…Posnídali jsme už s Kačkou a vydali se zpátky
do našeho známého kempu u Lake Manyara , na radu Aleny a Petera kupujeme maso
a brambory s tím, že si večer uděláme dobré barbecue, do kempu
tentokrát přijíždíme v časném odpoledni, takže můžeme
vyrazit opět za nákupy ovoce i suvenýrů. K masajskému oštěpu,
štítu, bubínku a různým maskám a štíhlým vysokým soškám přibývají
tentokrát masajské látky a olejová
naivní plátna . Snad to letadélka uvezou…Peter mezitím s kuchaříkem
Sele udělali barbecue, všichni to chválí , nevím ale proč, podrážka z boty
je proti tomu měkoučká jak peřina naklepaná od maminky…takže jíme s Ivčou
jen brambory a zeleninu , ostatní chvilku tupí nože a pak toho beze slova
nechávají , ještě že Peter koupil alespoň dobré červené.
24.9
po snídani přejíždíme kolem Manyary k poslednímu parku Tarangire ,
mnohem většímu než Manyara, věci z auta vykládáme i s kuchařem
a pomocníkem kousek před vstupem, abychom měli trochu odlehčené auto. Škoda
že do parku vjíždíme kolem poledne – většina zvířat je schovaných ve
stínu , proto bývá nejlepší návštěva
parku časně ráno či navečer. Stejně
tam vlastně budeme jezdit až do pozdního odpoledne , takže zvířat jsme viděli
opravdu mnoho , spousty žiraf, slonů, zeber , opic , gazel , orlů , papoušků
…ale nejvíc nás pobavili ležící lvi – po svahilsky simby - pod stromem,
zřejmě právě přežraní , protože se váleli na zádech na lenocha a ani nás
moc nevnímali…pro mě úžasné byly hlavně baobaby , staré veliké stromy
, děvět měsíců v roce bez listí jakoby rostoucí obráceně kořeny
vzhůru , které jsou pro tento park tak typické. Navečer již ujíždíme zpět
do Moshi opět kolem nyní navečer tajemně se tyčící Mt.Meru , po cestě
voláme Piusovi , aby nám na večeři nachystali zase výbornou vepřovou pečínku
, mňam , pivko a šup do pelechů. Teda alespoň my všichni kromě Kačky a
Marti, ty si zamčely svůj pokoj před večeří tak důkladně, že ho asi
hodinu nemohli odemčít , až jsem byl požádán, abych ty dveře vykopl .
Jakmile hotelový pučmidrát viděl, jak se chystám k výpadu, zhrozil se
a pokračoval ve šroubovákovém uvolňování zámku , leč bezvýsledně. Za
další čtvrthodinku nám Marťa přišla říct , že s námi teda spát
nebude, že ty dveře nakonec ten domorodec vykopl, zřejmě inspirovaný mým předchozím,
radikálním postojem k dané problematice……
25.9. Loučíme se s Piusem , přinesl mě i trička,
o které jsem mu říkal před týdnem, že na mě XXL tady nikde nemají ,
dokonce mně od něho i seděly , i když byl trochu problém s Alenou,
která si myslela , že jsou pro všechny …na Kilimanjaro airport nás veze
letištní
shuttle , usedáme do pohodlného tryskového
Fokkeru
F 28 pro asi 60 lidí a asi za hodinku sedáme na Zanzibaru ( letenku jsme
kupovali už v Riyadhu , holky za ni platili asi 110 dolarů, mě stála
dohromady s letenkou Riyadh – Nairobi a zpět rovných 800 dolarů ,
holky měly totiž letenku na Saudi In Šála Airlines jak zvykle od špitálu
zdarma.. ) ještě na letišti
kupujeme se štěstím předem zakonfirmovanou letenku na cestu zpět do
Mombasy, v civilizovaných zemích je to otázka pěti minut k vytisknutí,
tiskárnu ale na Zanzibaru naznají , tak čekáme asi hodinu, než to ouředník
vypíše rukou a ověří naše pasy
v jiném úřadu a rozmění dolary zase ve vzdálené směnárně… Dle
LP a rady jedné češky Jany, se kterou jsem si psal přes léto , poněvadž
absolovovala předloni podobnou výpravu , vybíráme možné hotely – nakonec
spíme v tom , který nám doporučila Jana – Manch lodge . I s opravdu
bohatou snídaní 9 dolarů za double , čistý , moc příjemný hotýlek
uprostřed Stone Townu, fascinujícího historického centra Zanzibaru, ve kterém
se odráží architektura arabská, evropská, indická i africká. Tradičním
rysem pravé zanzibarské architektury jsou ale vstupní dveře, masívní a vyřezávané
ze dřeva s různými motivy, např. rybami, představující touhu majitelů
po dětech, datlemi jako projevem prosperity.. ..Vyrážíme zamluvit večerní
představení do pevnosti za 5 dolarů, což je dle Lonely Planet nutné, nicméně
nedochází
nám, že pouze v hlavní sezonu, která končí , takže
se
to bude odehrávat spíše v takovém
komorním pojetí . Před pátou jdeme na večeři dle doporučení Jany do
Africa House . Jednak je tam fantastický výhled
na západ slunce v moři přes palmy s domorodými loďkami na moři
nazývanými dhow , jednak tam výborně vaří – já dávám konečně
lobstera za 20 dolarů ( už jsem si ho chtěl dát posledně na Srí lance, ale
nebyla prý sezona..) , holky jumbo prawns za 10 dolíků ,
plus každý výborné longdrinky . Je tam plno , přišli jsme na
poslední chvíli , jinak by jsme seděli, pokud vůbec , někde vzadu
u baru s výhledem na zadky ostatních čumilů nádherného západu
slunce..…báječná atmosféra , nádherný večer ... po sedmé se přesunujeme
do staré pevnosti na představení domorodého zanzibarského folkloru , má to
ale těžce erotický podtext, ani se nedivím, že jsou černoši tak přemnožení
…navíc nikdo z přítomných se dobrovolně nechtěl přidat, tak jsem
tam předvedl s jednou domorodou tanečnicí smíšený evropsko - africký
skoroerotický tanec za mohutného aplausu přihlížejících, no aspoň že
byla sranda…vtipné také bylo, že hned poté následuje vystoupení postarších
muslimských rádobytanečníků , kteří ovšem s nadšením s námi
sledují zanzibarský erofolklor včetně mého výstupu
. Muslimské tanečníky už vynecháváme, jednak je dost hodin , navíc
na zítra máme domluvené vypůjčení auta od
osmi ráno , takže pomalým
tempem jdeme přes nábřežní tržnici plnou korálků , dřevěných sošek ,
olejomalb a daších zajímavých věcí do našeho hotelu.
26.9 někteří výborně posnídáme , já si dávám i Kaččinu
porci , světe div se, auto je před hotelem na
parkovišti již před osmou !!! Docela pěkná terénní
čtyřkolkaSuzuki
, automat , právě pro nás pět , na den za 40 dolarů, kilometry neomezeně ,
jen nakoupíme trochu paliva u tržnice a vyrážíme 
,
naštěstí mám dobrou školu ze Zélandu s volantem napravo a jízdou v levém
pruhu , tam jsem si ale užil své , poprvé řídit auto, kde je vše obráceně
, kdy místo ukazatelů směru jízdy jsem zapínal stěrače a neustále se snažil
přeřadit tak , že jsem otvíral dveře…nejhorší na tom ale bylo, že asi
měsíc mi trvalo, než jsem se v Riyadhu zase přeorientoval zpátky na
to, co jsem znal od nepaměti…U tržnice kupujeme
nějaké ovoce, vodu a již zmíněný benzín ( cena asi jako v česku,
teda šíleně moc oproti našemu Riyadhu kde je litr za 6 korun…) a po asi čtvrthodině
jízdy přijíždíme k našemu známému letišti, kde jsme byli včera ,
tudy ovšem cesta nevede, trochu jsme zabloudili. Když v Lonely planet je
jen velmi hrubá mapa Zanzibaru a těch uliček tam bylo nějak moc…opět
nastupují moje hodinky Suunta, tentokrát ne výškoměr, ale kompas, nejdřív
se ale zeptáme na směr a pak se stále držíme na jihovýchod , úspěšně
opouštíme rozsáhlé slumy předměstí Zanzibaru města a po asi půlhodince
jsme u prvního cíle Jozani Forest se vzácnými modrými opicemi – colobus ,
nějak nás to ale už netáhne a hromadně souhlasíme s nedalekou koupačkou
na
východním
pobřeží , které je asi 40 km odsud, navíc by jsme tam mohli i něco poobědvat.
Přes domorodá stavení se prodíráme až k plážím, kde jsou také nějaké
bungalovy pro turisty, fascinuje nás úžasně bílá pláž a tyrkysovým mořem
, pod palmami necháváme auto a jdeme se poprvé ovlažit Indickým oceánem ,
nádhera. Holky se nechávají za pár dolarů namasírovat od domorodců. Po
asi hodince vyrážíme směrem na sever prozkoumat další oblasti, jedem podél
pobřeží po písečné polnici mezi vesničkami místních obyvatel a občasným
hotelem , máme krásné výhledy na moře přes palmy . Hlad nás přinutil u
jednoho z hotelů – Sultan – zastavit na oběd a další koupačku, dáváme
menu o asi pěti chodech za 15 dolarů na osobu a uléháme na chvilku pod
palmové slunečníky na pláž, skvělé…před třetí opouštíme tento
honeymoonový hotýlek a jedeme zpět na západní pobřeží, chceme ještě
vidět pláž Bububu a proslulé
jeskyně otroků v Mangapwani , kam byly otroci schováváni poté, co byl
trh s otroky v roce 1830 oficiálně koloniálními Brity zakázán
a přesto po nich byla vysoká poptávka zejména z arabských zemí.
Jen mezi léty 1830 až 1873 bylo zejména do Ománu a jiných zemí v Perském
zálivu prodáno přes 600 tisíc otroků původem z Konga a Malawi…
Bububu vzhledem k časové tísni vynecháváme a jedeme jen do jeskyní ,
kde za dolar na osobu nás provází domorodec, ke vší smůle má ale jen naučené
asi tři nebo čtyři souvislé věty anglicky o historii jeskyní, na jakýkoli
dotaz nereaguje , dokonce ani v arabštině, kterou na něj zkoušíme (
Zanzibar je z velké části muslimský ostrov , díky koránu tady pár
jedinců umí malinko arabsky…). V jeskyni jdeme asi sto metrů, ta pak
pokračuje další 3 kilometry až k moři , chudáci otroci , kteří tady
v tom vlhku a tmě přebývali i měsíce, než byli prodáni…i když máme
čelovky, obracíme to a autem přejíždíme k pobřeží, kde nám náš
průvodce , který sem mezitím přejel na kole , ukazuje přírodní přístav,
kde kotvily lodě a nakládaly ty nešťastníky k dalšímu osudu…fotíme
krásný západ slunce a jedeme zpátky asi hodinku do Stone Townu, holky vyklápíme
u hotelu, my s Ivčou jedeme ještě na tržnici před pevností nasávat
atmosféru večerního Zanzibaru…
27.9.ráno
předávám auto vpořádku člověku, který si pro něj přišel až k hotelu
a čekáme na odvoz k pevnosti, i když je to jen kousek, odkud nám odjíždí
naše loďka na výlet za 15 dolarů k Prison
Island , Ostrovu vězňů , kde otroci byli drženi v dávných dobách v povinné
karanténě a kde budeme šnorchlovat u korálových útesů a také budeme
obdivovat obrovské suchozemské želvy, jejichž kolonie sem na tento ostrov
byla přivezena na počátku 20. století z nedalekých Seychelských ostrovů.
Želvy byly větší, než jsme si představovali , zato korálové útesy ve
srovnání s Rudým mořem či Maledivy trochu zklamaly. Jednak nebyly tak
pestré a i ryb bylo podstatně méně…Po obědě v Malindi restauraci s opravdu
šílenou kuchyní připomínající opravdové peklo ( převeliké hrnce na
otevřených ohništích v jedné polootevřené místnosti, kolem které
se procházelo na toalety..) , nicméně kvalita jídla byla výborná nás
kolem třetí již na hotelu vyzvedává taxi směr Nungwi , známé letovisko
na severním cípu ostrova , kde budeme trávit tři dny válením se na bílých
plážích a koupáním se v tyrkysových vodách Indického oceánu…Těsně
před západem slunce jsme na místě, vítá nás Alibaba, domorodec, se kterým
jsem si mailoval předem a zamluvil pokoje pro naši výpravu ( za 20 dolarů na
osobu se snídaní ) , trochu nedorozumění s placením taxi ( já myslel,
že je v ceně hotelu, chtěl ale dalších 40 dolarů…) a hurá na večeři
při úžasném západu slunce , pak na bary ( všem jsme říkali Zanzi – bar
) , kde byla nesmírná pohoda, všechny byly přímo na pobřeží , pohodová
obsluha , výborné longdrinky , nevnucující se hudba….
28.9.
odpočinkový den, Marťa s Kačkou se jedou potápět na západní pobřeží
, Rádi dáváme vysílačku pro případ nouze ať je ve spojení a my vyrážíme
na nejsevernější cíp ostrova , po cestě kupujeme krásné mušle , procházíme
vesničkou domorodců , které sledujeme v jejich každodenní činnosti
– rybáři již opravují sítě a loďky na břehu moře, které mezitím
ustoupilo o dobrých sto až dvěstě metrů , a místní ženy v tomto
odlivovém pásu doslova vybírají uvězněné ryby a chobotničky , které pak
prodávají za babku ( za dva tři
dolary dopolední sběr…) pod
palmou sedícím překupníkům , kteří tyto plody moře dávají dál do
restaurací pro nás turisty … alespoň nějaký přivýdělek pro tyto chudáky
tady v tomto ráji na zemi….člověk si nevybere, buď je chudý jak
kostelní myš ale žije v nádherném prostředí, anebo má peníze a podívá
se sem jen na pár dnů v roce … téměř u cípu ostrova je přírodní
aquarium v Mnarani , kde kromě korálových ryb je opravdu velká spousta
velkých, i metrových vodních želv , škoda , že zrovna provádí čištění
této asi stometrové tůně propojené s mořem, voda je trochu zkalená a navíc
je odliv, takže jí není mnoho. Přesto krmíme tato ohrožená mořská zvířata
řasami a necháme si o nich chvilku povídat od průvodce…otáčíme to zpátky
a od odpoledne máme základnu u našeho oblíbebého baru kousek od bungalovů,
kde u skleničky a občasného zchlazení se v moři vyhlížíme naše dvě
potápěčky…na večeři jdeme zkusit změnu do jiné z mnoha plážových
restaurací, kde nás nalákali na dobrý bufet mořských plodů za 7 dolarů s programem
místních domorodých akrobatů a pojídačů ohňů, u kterého se dobře bavíme…
29.9.
změna dnešního dne spočívá v tom, že s Ivčou vyrážíme po snídani
jižním směrem , míjíme nádherný hotel před dokončením a ve středisku
Kendwa asi 3 km od Nungwi to obracíme, fotíme se téměř u každé palmy s nádherným
tyrkysovým mořem , celé odpoledne až do západu máme základnu opět na našem
baru jménem Zanzi s výhledem na moře , Ivča si nechává za 10 dolarů
zaplést vlasy do afrocopánků, mě jedna domorodá dívčina se snaží namasírovat
, trochu se mi točí hlava z dobrého francouzského červeného ,
snaží píšu proto, že občas mezi tím hlazením si vyřizuje důležité
telefonní hovory, zřejmě s dašími zákazníky , takže 6 dolarů jsem
dal asi
naposledy
za něco podobného, ještě, že mám to červené. Holky si nechávají udělat
henou obrázky na svá zajímavá místa , Ivča vzhledem k tomu, že má
permanetní tatoo odmítá.. Mezi dobrým pitím na baru rozbíjím kokosový ořech
který miluju a dělíme se o něj všichni, slunce mezitím zapadá do moře v barvách,
které jsem snad nikdy neviděl, úchvatné…Po západu odjíždíme směr
Stone town , holky přemlouváme na atypickou večeři na nábřeží u pevnosti
, kde za pár dolarů si z plných stolů můžeme vybrat to , na
co máme zrovna chuť – převeliké krabí klepeta, celé chobotničky,
kousky žraloka na špejli jako ražničí ( toho vynechávám ) , lobstery ….
Nějaký houmlesák nás při konzumaci otravuje , necháváme mu zbytky a já
od něj kupuju šátek se symbolem marjánky za dolar…
30.9
ráno nás taxi veze na letiště za 7 dolarů ( sem chtěli 10 , vydřiduši..)
, holky zajímavým způsobem nakupují trička v duty free , kdy přímo před
prodavačem jdou jedna za druhou až do podprsenek , ještě že jsme tam byli
sami , stále je hlídat ...na ranveji jdeme jak je zvykem po svých ,
kontrolujeme naše bágly aby je opravdu naložili do správného letadla ,
nasedáme do malé Cesny Caravan pro 10 cestujících , sedám hned za pilota ,
pro jednu z mých čtyř žen nezbývá místo a tak Martina sedá na
sedadlo druhého pilota před nás, pilot č.jedna se nám představuje , že je
Daniel, Američan, a že se nás bude snažit suché dopravit za hodinku do
Mombasy , přitom neustále pomrkává po Martině, ta je ale chladná…pod
sedačkou nalézám příručku k řízení tohoto letadélka Káněte a
Daniel nakopává jedinou vrtuli před námi. Poprvé v životě mi v letadle
ukazuje výškoměr na mých hodinkách ( velká dopravní letadla jsou tlakově
uzavřená, takže hodinky ukazují tlak a výšku která
byla naposledy na letišti ),
dnes však letíme v 2750 metrech , v této výšce míjíme naše
Nungwi i s bary , a před Mombasou pro změnu letíme nad pobřežím, kde
se budeme dva dny potulovat…Na letišti se loučíme s Danielem, taxikem
opět za deset jedeme do centra Mombasy, hotely opět vybíráme dle Lonely
Planet, druhý pokus je úspěšný, malý , klidný a čistý
hotýlek za 11 dolarů pro dva opět se snídaní…s malými baťůžky
jdeme prozkoumat okolí , pak nasedáme na matatu
(
místní hromadná doprava dodávkami ) jedeme na trajekt přes
záliv (Mombasa je ostrov de facto již na pevninské části Keni , vede
na ni ale jen jeden most ze západní strany, my se vypravili jižním směrem )
a opět matatu , vysedáme poblíž Tiwi beach , chceme na pláž pěšky,
vybafnou na nás ale domorodci , ať vezmeme taxi , nechceme, začínají používat
slovní násilí o kriminalitě v této oblasti ,
holky se bojí ( tak se dělá byznys… ) a nasedáme tedy
do taxi dá-li se to tak nazvat , jediného dostupného, asi třista roků
starého vozidla , překvapivě se rozjíždíme a rychlostí šneka jsme asi za
patnáct minut u hotelu , kde holky dávají oběd, nám s Ivčou se tady
nelíbí pláže plné řas, s vysílačkou vyrážíme jižním směrem,
kde asi po dvou kilometrech obědovečeříme v luxusním hotelu Indian
ocean beach ( dle LP asi 260 dolarů za noc ) , holky po nás dávají také výbornou
pizzu , nějaké piva a kafe a džusy…s Marťou hraji pinec , Kačka nějak
bledne, objednáváme taxi směr nejbližší matatu a zpátky po setmění do
našeho hotelu, ono se v Mombase ani nic jiného nedá dělat , žádné
pouliční osvětlení , navíc ta kriminalita…
1.10 jdeme zprvu nakoupit jedny z posledních suvenýrů
kousek od hotelu , krásné velké vyřezávané masky, vyřezávané suché
tykve, korálky, trička…a protože je k poledni, usedáme do zahradní
restaurace na vynikající steak ( už jsme těch mořských potvor přejezení
..) předtím nás ale pouliční směnárníci se snaží přesvědčit o
jejich výborném kurzu oproti bance, jdeme s nimi do postranní uličky, Ráďa
dává dvacku z ruky a už ji ani směnárníka nikdy neuvidí…Matatu a
trajektem jedeme dnes o kousek dále, až na Diani beach , do superluxusního střediska
Southern Palms , na baru dáváme naše obvyklé objednávky a už se válíme u
moře ve vlnách , hrajeme s turisty volejbal , užíváme poslední mořský
den pod slunečníky…Pozdě večer jdeme s Ivčou znova
na
výborný steak, holky jedou přímo do hotelu.
2.10 ráno jdeme směr stará pevnost – Old Fort Jesus Mombasa – po cestě jarní desetiminutový deštík , z pevnosti do starých uliček , kupujeme úplně poslední mombasské suvenýry , zpět na hotel, po cestě domlouváme taxi na letiště , takový malý děda s ohromným kombíkem, kam se tak tak všichni naskládáme , Ivča se ptá, kde je šofér, ten ale sedí za volantem…před letištěm na check pointu ho staví policajti , z jejich pro nás neznámé svahilské konverzace chápeme, že nejdříve mu vyčítají , kolik že to veze v osobním vozidle lidí ( 5 + on ) čímž ho přivádějí do varu a nakonec jim ještě on , mladým strážcům pořádku nadává , že za to nemůže, když se jich tolik vyrojilo z hotelu, co měl chudák dělat…Odlétáme boeingem 737 směr Nairobi, letíme kolem severní strany Kili, které jde ale v duchně mraků jen napatrně rozpoznat. Na letišti máme 5 hodin do odletu v 18:50, s Ivčou přemlouváme holky , ať jedou s námi ještě do Nairobi města a do žirafího centra u národního parku Nairobi, odmítají, bereme taxi za dvacku na 5 hodin , kolem slumů projíždíme podél národního parku ( kde jsou všechna zvířata, která jsme viděli v Tanzánii včetně lvů a gepardů ) do Žirafího centra, kde se bavíme při krmení žiraf , zpátky stejnou cestou opět kolem nějakých suvenýrů, které ale už ignorujeme, na přepážce na letišti se dozvídáme, že nemáme zkonfirmovaný let Jeddah – Riyadh, což odsud z pralesa ani nejde, takže bude záležet na Alláhovi , zdali pro 5 nešťastníků bude volné místo v tripple 7 ( Boeing 777 )…na palubě Saudského boeingu dopíjím poslední piva , holky nám upřímně projevují vděk za nádhernou dovolenou, kterou s náma mohly zažít, pro Marťu nejlepší na které kdy byla , my kontrujeme že každá naše dovolená je podobného charakteru…V Jeddah mají pro nás naštěstí poslední místa v tripple 7 , v bezalkoholovém duty free si zvykáme na nepotřebu alkoholu v této islámské zemi, zatímco Muslimci opět zvědavě pokukují , co že je to za bílou tvář se čtyřmi ženami……
Dodatek : dovolená byla tak báječná, až se nám s Ivčou vykouřila všechna potřebná čísla z hlavy. Po týdnu jsme šli dělat velký nákup do Euromarché tady v Riyadhu a u pokladny jsme zjistili, že kreditní karta Ivči je již týden nezvěstná a já si pro změnu nemůžu vzpomenout na PIN té mojí , ještě , že jsme měli nějakou hotovost menší ale než cenu nákupu a museli vyskládat z košíku jen opravdu nepotřebné věci....
.