Tady jsou fotky z Kanady Mapy z naší cesty po Kanadě Zpátky

Tady jsou fotky z Kanady Mapy z naší cesty po Kanadě Zpátky na hlavní stranu

Itinerář Kanada 2007 :

21.06 Odlet z Rijádu hodinu po půlnoci , v Londýně 7:00 – 15:00 , přílet do Calgary kolem 17:00 – let po čase , ubytování na hotelu

22.06 Glenbow muzeum , Heritage center , Stampede aréna

23. – 26.06 CAS – Kanadská anesteziologická konference

26.06 půjčení auta , odjezd přes Canada Olympic park , Calgary směr Banff , jezera Minewanka , Tunnel log

27.06 Banff gondola , Moraine Lake , Lake Louise , Icefield Parkway

28.06 přes město Golden a Yoho National Park , Emerald Lake , Natural Bridge , Wapta Falls trek

29.06 Revelsbroke , Hemlock Groove trail , Giants Cedar trail , Kamloops , Cache Creek , Lilloet , přehradní hráz Nawix na řece Seton , Jofree Lakes trek

30.06 Whistler a okolí , Vancouver – Stanley park , Shannon Falls

01.07 Tsawwasen – trajekt do Sidney , Victoria , výlet k ostrovu San Juan v USA na Killer Whales – kosatky , Kanadský národní den ve Victorii

02.07 Durance Lake , Cameron Lake , MacMillan Provincial Park – Trees of Cathedral Groove , Tofino

03.07 Nanaimo – Horseshoe Bay trajekt zpět na pevninskou část Kanady , přes Vancouver , Hope , Merrit , Kamloops , Wells Gray NP

04.07 Mt.Robson NP , Jasper NP , Maligne Canyon , Medicine Lake , Maligne Lake

05.07 Jasper NP – Lakes : Anette , Edith , Pyramid , Patricia , Maligne , Spirit Island

06.07 Athabasca Falls , Sunwapta Falls , Columbia Icefield , Hector Lake , Peyto Lake

07.07 Banff , Calgary , odlet do Toronta

08.07 Niagara Falls , odlet ve 20:00 přes Londýn a Vídeň ,

09.07 přílet kolem 17:00 do Vídně

V květnu 2007 jsme měli původně naplánovanou cestu do Číny , než tam příští rok začne olympijské šílenství . Chtěli jsme se podívat mimo jiné kromě Velké zdi také do Tibetu , a to tak , že jednu cestu jsme chtěli absolvovat nově otevřenou , nejvýše položenou železnicí na světě a zpátky letadlem . Jenže , Ivča by v té době byla již v 5.měsíci těhotenství , což by se asi miminku moc nelíbilo , že by muselo dýchat velmi řídký vzduch na Tibetské náhorní plošině , takže jsme museli změnit plány . A to důkladně , neb ani nějaké túry po horách či návštěva odlehlých oblastí naší matičky země jak je naším zvykem nepřicházela tedy v úvahu . Muselo to být něco pohodlného , kde se dá hodně vidět a neriskuje nějaké exotické onemocnění . V dubnu se tedy rozhodujeme pro Kanadu , druhou nejrozlehlejší zemi na světě , o které se v našem oblíbeném průvodci na našich dosavadních cestách – Lonely Planet – píše hned na první straně , že Stvořitel musel být zjevně ve velmi dobré náladě , když tvořil tuto zemi . Plnou divoké přírody , vysokých hor , nedohledných prérií i nekonečných ledovcových plání . Já volím Kanadu i z toho důvodu , že kousek od Skalistých hor v Calgary je v červnu mezinárodní anesteziologická konference , takže spojíme příjemné s užitečným .Nejvíce paf z našeho plánu byl Ivčin dvorní gynekolog , primář a kamarád Paul z naší nemocnice v Rijádu , kterému se nelíbily takové dlouhé přelety už de facto v 7 .měsíci těhotenství . Vše máme dopředu zařízené , hotely , auto na 3 týdny v Kanadě , já dokonce členství v Kanadské asociaci anesteziologů kvůli konferenci . 19. června 2007 jdeme na Kanadskou ambasádu zakončit s našimi kolegy úspěšnou sezónu našeho rijádského off road klubu , poněvadž šéfem tohoto klubu je náš kamarád , pracovník kanadské ambasády Tim - tato akce se pořádá vždy v červnu , kdy se oficiálně zavře studánka našich výletů vzhledem k nastávajícímu velmi horkému podnebí arabského poloostrova . No a lehce po půlnoci už sedíme v letadle našich oblíbených In šála aerolinek našeho saudského království směr Londýn . Přes Londýn letíme proto , že se jednak chceme setkat s našim kamarádem Markem , který byl s námi nějaký rok v Rijádu a zasvětil nás do off road a momentálně bydlí a pracuje v Anglii a také s členem naší rodiny - Verčou , která se rozhodla naučit trocha světového jazyku v Londýně a také si jako dospělá už něco vydělat na sebe .Takže se na letišti rozdělujeme , Marek veze Ivču do jeho nově koupeného domku aby si trochu odpočinula , my s Nikou frčíme metrem směr Bond Street a Hyde park , kde trávíme půlden . Zpátky na letiště , loučení , Heathrow ale už nikdy nemusíme , i když nás vlastně ještě potká při zpáteční cestě z Kanady do Česka a pak zpátky do Saudi . Ne že by jsme nebyli zvyklí na velká letiště , ale téměř všechna letadla i při dalších našich cestách přes toto ohromné letiště měla zpoždění , přepečlivé security , na palubu jen jedno zavazadlo , no prostě poslední místo v oblíbenosti mezi snad asi 50 letišti , kterými jsme už za ta léta prošli …..odlétáme před třetí hodinou odpolední s tím , že před pátou 21. června sedáme v Calgary , výhoda letu po čase , kdy let trval kolem osmi hodin…Imigrační úředník nám položil stejně jako loni v Americe jedinou otázku , co že jdeme do Kanady dělat , když jsem řekl že jedu na lékařskou konferenci , dál už se nic neptal ani Ivči . Na letišti nás čekal kamarád Ivo našeho kamaráda z Rijádu , Marka Floriana , kterému jsme od Marka z Rijádu něco vezli . Zavezl nás na hotel a domluvili jsme si s ním setkání na později , až se trochu dostaneme z únavy po tom trochu delším letu . Navečer se jdeme ještě chvilku projít do středu města , který je za rohem a také omrknout Telus centrum tamtéž , kde budu mít na další 4 dny anesteziologický program . Je moc příjemně , čekali jsme kosu jak na Aljašce a přitom i večer chodíme v kraťasech a v krátkém tričku , hodně přes 30 stupňů , alespoň se nemusíme aklimatizovat ještě na teplotu z našeho vyhřátého arabského poloostrova , kde teploty jsou touto dobou už hodně přes 40 ve stínu ….Na druhý den 22. června máme ještě volno před konferencí , jedeme se tedy podívat na jedno z velkých jezer uvnitř Calgary , kde je také Heritage Historical Park , takový skanzen ale spíš s atrakcemi pro děti , k Value village , Stampede aréně , kde je každoroční rodeo a další vyhlášené atrakce , kterými je Calgary známe po celé Kanadě . Jdeme ještě do Glenbow Muzea –největšího a docela přehledného muzea na západě Kanady s různými kolekcemi ilustrujícími lidskou historii této oblasti v podobě artefaktů a umění - všechno toto nám poradil Marek , víc toho snad v Calgary k vidění ani není . A navečer si už vyřizuji registraci pro nastávající konferenci a jdeme oba dva už v gala na uvítací velkou recepci pro všechny anesteziology . A že jich tam bylo , měl jsem pořadové číslo 2340 , vzhledem k mému příjmení začínající na Z jich už o moc víc být nemohlo …Na recepci se potkáváme s našim kamarádem Charlesem , který se mnou pracoval v Rijádu a teď přešel do Abu Dhabí , také s mým bývalým šéfem Davidem Huntem , Angličanem , který se usadil na Novém Zélandě , panem Whitem z Londýna , který se mnou seděl v Rijádu na sále před 14 dny , když nabízel nový přístroj k měření úrovně anestezie a celé dopoledne jsme si tam povídali , seznamujeme se s novými lidmi , Borisem z americké Philadelphie , původem z Chorvatska a spoustou dalších , se kterými se setkáváme v dalších dnech . Od 23. až do 26 . června jsme tedy oba dva na konferenci , Ivči jsem už dopředu vyřídil takzvaný pas na vstup na všechny přednášky a doprovodné akce , takže může chodit na zajímavé věci se mnou , pokud ji něco nebaví , jde si na kafe nebo se projít po městě . 26. června kolem oběda , kdy už máme pracovní část za sebou , si jdeme vyzvednout naše objednané a už z Rijádu zaplacené auto , dávali jsme si do požadavků námi osvědčený Pontiac Grand Prix , bohužel v celém Calgary nebyl ten den zrovna k dispozici , tak nám nabídli ještě o něco větší vůz , Dodge Charger . Když jsme koncem srpna měli rozlučkovou večeři se šéfem našeho rijádského off road klubu Kanaďanem Timem a jeho japonskou ženou Naomi , ptali se nás všichni , co jsme měli v Kanadě půjčené za auto . Každý si myslel , že nějaký velký spací vůz . Když jsme řekli že Chargera , okamžitě každý reagoval tím , že jsme celou Kanadu museli s takovým autem projet za 7 hodin od východu na západ . Prostě ještě větší dělo , než 3.8 litrový Grand Prix , který jsme měli loni v Americe a naštěstí i při našem zastavení se na Niagarských vodopádech při cestě zpět do Evropy . Opouštíme nám už dobře známe Calgary , kde velký boom tohoto města začal před pár desítkou let při objevení ropy , zajíždíme ještě jednou na vyhlídku na panorama downtownu se všemi těmi mrakodrapy a věžemi , kam nás před 2 dny vzala Blanka , manželka Iva , kde jsme byli poté u nich na návštěvě , a naše první větší zastavení je v Canada Olympic Park , kde v roce 1988 probíhaly 15.zimní olympijské hry . Zajíždíme pod mamutí skokanský můstek , jdeme kousek k cíli bobové dráhy , fotíme se na olympijských stupních vítězů , v kanadském čtyřbobu či já navlečený do kanadského hokejového dresu… prostě takové malé sportovní odpoledne . Odtud ale už směr Rockies , náš hlavní cíl , překrásné vysoké a co do rozlohy opravdu veliké pohoří Skalistých hor . Počasí úžasné , světelná výhoda této zeměpisné šířky , sluníčko zapadá až po desáté večer , takže předtím ještě stíháme přenádherné jezírka Minewanka před Banffem , kde se procházíme a oddechujeme a poté vjíždíme do samotného Banffu . Opravdu krásného horského městečka mezi zasněženými velikány Skalistých hor , které vzniklo na začátku minulého století jako vyloženě turistická atrakce pro bohaté Kanaďany , poté , co sem kromě železnice zavedli i silnici , začíná toto městečko praskat ve švech a je totálně každoročně přeplněné turisty . V info centru se ptáme na možnosti , radí nám krátký výšlap na menší kopec Tunnel Mountain nad Banffem před západem sluníčka a na východ ať si dopoledne zajedeme kabinkovou lanovkou do hor nad Banff . Jen co zaparkujeme auto před naším prvním podvečerním výšlapem , zastavuje na parkovišti u nás auto s rangerem , ať si prý dáváme pozor , že tady dopoledne byl zahlédnut obávaný medvěd Grizzly . No poťeš Pán Bůh . Ivča vyklepaná jak maso na řízek , já už přibaloval můj kapesní nůž ( který je ale co do funkčnosti jako jeden s deseti drápů tohoto velkého mišánka ) . Naštěstí jsme po cestě potkávali hodně turistů - i domorodců při joggingu , zřejmě to bylo oblíbené místo pro běh a procházky . Turisté měli většinou uvázané u batůžku plechovky od coca coly s pár drobnými mincemi , při chůzi to dělalo docela kravál a prý to tak funguje k plašení medvědů . Neb nejhorší je prý se s medvědem náhodně setkat třeba za zatáčkou , tento pohled z očí do očí je prý pro silné nátury . Zvláště pak když nedejbože vlezete do cesty mezi mladé medvídě a jeho matku … Převýšení 400 výškových metrů jsme zvládli za hodinu a už se kocháme z výšky 1700 metrů na v západu slunce zalitý Banff a okolní krásné hory . Stálo to za ten strach….

Na druhý den , 27. června hned ráno , vyjíždíme lanovkou – Banff Gondola – nahoru vysoko nad město do výšky kolem 2200 metrů , u dolní stanice ještě před nástupem na lanovku se ptáme na počasí nahoře , mladík co to obsluhuje nám radí se pořádně obléct , neb je tam prý kolem 3 stupňů , balíme se jak na zdolání posledních výškových metrů Kilimandžára , nahoře je ovšem sluníčko a teplota kolem 20 stupňů …zřejmě se ten mladík se díval na noční teploty a nebo tam byl první den ….z horní stanice lanovky jdeme ke staré meteorologické observatoři , spousta lidí , úžasná panoramata …..z Banffu jedeme směr Morain Lake , ledovcové jezero vysoko v horách a poté k jednomu z nejznámějších jezer , Lake Louise . Máme ale trochu smůlu , neb nám nesvítí sluníčko tak jako téměř po celý zbytek pobytu , protože

Lake .

Louise zalité sluncem alespoň podle tady prodávaných pohlednic musí být úchvatná podívaná na emeraldově zeleně zbarvenou vodu v okolí zelených lesů a okolních zasněžených štítů s padajícími ledovcovými splazy….Sluníčko pomalu zapadá a my se rozhodujeme , kam dál . Najíždíme na Icefield Highway , Ledovcovou dálnici přes 200 km dlouhou vedoucí odsud až po Jasper , malé městečko v horách . O této dálnici je v Lonely Planet , našem věrném průvodci napsané , že patří mezi nejkrásnější cesty v Severní Americe . Jenže , už navečer nevidíme sluníčko a občas poprchá . Po ujetí asi 50 kilometrů zastavujeme v kempu , kde přespáváme a na druhý den ráno se rozhodujeme , že tuto dálnici a celý Jasper národní park si necháme až na zpáteční cestu a dnes se vydáme směr Vancouver . V podstatě jsme jen změnili směr projetí naší imaginární osmičky – tedy trasy na mapě připomínající číslici 8 . A udělali jsme dobře , snad jen s výjimkou Whistleru , který byl po cestě na Vancouver , kde také bylo ještě pod mrakem , protože pak se opět změnilo počasí na sluncem zalitou oblohu , což je v horách neocenitelné . Navečer tedy přijíždíme do Whistleru , projeli jsme kus Rockies přes město Golden , kde jsem dopoledne v Informačním centru hleděl na velkou mapu Kanady jak opařený , to když jsem si všiml , jak že to máme do Vancouveru ještě daleko – nějak jsem si nepřepnul naši navigaci na malé rozlišení a neviděl ty ohromné vzdálenosti už v GPS …. Potom jsme ještě stihli Glacier národní park , kde jsme se zastavili u Emeraldového jezera , nad kterým v horách je velké naleziště – Burges Shale World Heritage site - zkamenělé historie této části planety , přesněji z období Kambria , které bylo před 515 miliony let . Do své docela obsáhlé sbírky zkamenělin si kupuji malého trilobita z místní oblasti . Naleziště bylo docela dobře vidět , ale bez průvodce na tuto snad jednodenní cestu se nedoporučuje jít , je to docela vysoko v horách . Zastavujeme u Natural Bridge , kde si voda razí cestu mezi skalami , je zde spousta lidí , poněvadž je to hned u silnice od Emerald Lake , takže to rychle balíme . Jdeme na krátký trek , asi dvouhodinový k Wapta Falls , stále máme strach z medvědů , ale naštěstí občas někoho potkáme při cestě tam i zpět .

Na druhý den 29. června jdeme na bojavý Hemlock Groove Trail , zataženo , nikde nikdo , treček vede mezi ohromnými balvany …v lese ohromných cedrů – Giant Cedars Trail– takové krátké naučné stezce to vypadá mezi těmito převelikými stromy pomalu jako mezi americkými sekvoji , projíždíme Kamloops , Cache Creek , u Lilloetu je velká přehradní nádrž Nawix stěsnaná mezi velikými horami , u které piknikujeme , jdeme se projít k Jofree Lakes , vybalujeme ale pláštěnky…Také vidíme prvního medvěda – Black Bear , bohužel již mrtvého , ležícího packama nahoře u krajnice vozovky , kde byl snad před pár hodinami sražen .

30. června ráno se touláme po Whistleru , moc krásného horského města , pořadatele nadcházejících zimních olympijských her spolu s Vancouverem . Dole u vleků olympijských sjezdovek Blackcomb jsme sondovali situaci s vlekaři , původně jsme si chtěli půjčit snowboardovou výbavu a vyjet na ledovec , tak jak jsme viděli spoustu mladých kluků , vlekaři nám to ale rozmluvili , že to dnes určitě nestojí za to , že nahoře poprchává a navíc tam jede jen jeden vlek na ledovci , a zrovna ten nejkratší , dvěstěmetrový …. Kupuji si na památku hezké triko , jdeme k dolní stanici dalších lanovek , kde je trénink na sobotní závod sjezdu horských kol , hraje dost dobrá hudba a všude plno lidí . Trávíme tady příjemné dopoledne – vydrželi bychom tady i několik dnů - pozorováním opravdu šílenců , kteří v cílových rovinkách musí překonávat na horských kolech několik vysokých muld , tak , že je přeskakují do výšky tak 4-5 metrů ….. asi 5 kilometrů na západ od krásného Whistleru je odbočka na Bungee jumping , což chce Ivča vidět , půlhodinku sledujeme několik bláznů , co skáčou na gumě směr divoká řeka asi 40 metrů pod nimi . Nikdy . Ivča se dokonce bojí tento most byť jen přelézt …. Jdeme se také projít na takový malý hodinový treček na rim staré vyhaslé sopky k jezeru a také na druhou stranu k visutému mostu nad dravou řekou kousek odtud . Opouštíme Whistler a těsně před Vancouverem je překrásná vyhlídka na okolní hory , mraky jsme už nechali za sebou , a také se zastavujeme u krásného Shannon Falls - vodopádu mezi ohromnými žulovými monolity stejnými , jako byly v amerických Yosemitech . Zajímavostí bylo placení parkovného – šlo zaplatit v automatu a to jedině kreditkou , i když to stálo jen dolar , ne každý měl kreditku u sebe , takže spousta lidí se na to vykašlala a po příchodu od vodopádu už měli za skly aut lístky od nezaplaceného parkování . Zase se nám jednou poctivost vyplatila . Vjezd do Vancouveru je ze západní strany podobný jako vjezd do San Francisca od severu – oba mosty jsou jako bráši , jen v jiných barvách , tento byl pro změnu dozelena . Most vás zavede přímo do největšího parku v Severní Americe , Stanley parku , což je vlastně jeden velký ostrov v zálivu , ze kterého je vidět hezky na panorama Vancouveru . I když všechna kanadská města nám proti těm americkým připadají tak trochu jako přerostlé vesnice . Navíc , v Americe jsou dálnice všude , tady v Kanadě i Transcanada Highway je jen dvouproudá silnice jen místy se rozšiřující na normální dálnici…Ještěže tady ve Vancouveru jsou dvouproudé dálnice i ve městě . Protože je víkend a navíc 1. června Kanaďané mají svůj národní den , ráno je i v centru Vancouveru totálně mrtvo , jen tedy projíždíme a bereme směr trajekt na Vancouver Island od Tsawwasenu . Asi hodinu čekáme na nalodění , chceme lístek do Victorie , tam ale trajekt až nejede , takže po asi 3 hodinách plavby mezi kanadskými ostrůvky vjíždíme do městečka Sidney s měkkým i . Odtud už autem do Victorie , kde v první travel agency kupujeme výlet za kosatkami – původně jsme chtěli na rychlý gumový člun , paní , když vidí Ivčino bříško , nám to rozmlouvá a bukuje větší loď , která na vlnách tolik neskáče . Odjezd máme v jednu , na 3 hodiny . Na lodi nás příjemná mladá Kanaďanka zasvěcuje do života kosatek a vůbec do mořského života tady kolem tohoto velkého ostrova , ukazuje nám na obrázcích jak rozlišit otce většiny zdejších kosatek , JPoda , nejstaršího vůdce smečky rezidentů ostrova ( kosatky , neboli Killer Whale , se tady rozdělují na rezidenty, tedy ty , co tady trvale bydlí a dále transienty , kteří jen proplouvají ) . V časopise , který jsme potom také studovali , jsme se dověděli , že se tady na jaro ztratilo 5 kosatek – rezidentů – včetně 3 mladých z celkového počtu asi 50 a všichni si z toho tady dělají těžkou hlavu , kam se poděly ….neb kosatky , kromě toho ušlechtilého zájmu je pozorovat a ochraňovat jsou také velmi dobrým byznysem pro místní , kteří provozují několik agentur s mnoha loďmi pro turisty , tři hodiny vyjdou bratru na téměř 100 dolarů na osobu . Kosatky jsou po lidech druhým nejrozšířenějším savcem na zemi a jejich jméno vzniklo opravdu z toho , že jsou postrachem velryb , které ve smečce dokážou i zabít . Na člověka však neútočí , patří mezi delfínovité ryby . Vzal jsem si ssebou i moji GPS a tam , kde poprvé vidíme JPoda , nepřehlédnutelného samce s hřbetní ploutví téměř 2 metry dlouhou , jsme už ve vodách USA u ostrova San Juan . Také to jde poznat i podle okolních lodí , z nichž většina má americkou vlajku . Musí být úžasné vlastnit na tomto ostrově dům přímo u moře ,kterých je tady spousta , protože z asi 3 stádeček , které za dnešní představení uvidíme , je jedno téměř u břehu před jedním z domů . Přesto , vidět kosatky ve volné přírodě je něco fantastického . Po připlutí zpátky do přístavu , kde si hraje moc lenivých tuleňů ( lenivých proto ,

že

než aby si šly chytit nějakou rybu na jídlo do moře tak opruzují kolem rybářů , kteří jim vždy nějaký zbytek hodí … ) se dozvídáme , že kdybychom jeli na druhou stranu směr na západ od Victorie , tak tam dnes bylo spousta Humpback velryb , které právě migrují směr Aljaška . Ty jsme ale už před pár lety viděli na Novém Zélandě v Kaikouře . Po příjezdu opět do Victorie , hlavního města Vancouver Island , pozorujeme propukající kanadské šílenství v podání všech věkových skupin místních obyvatel . Je totiž Kanadský národní den , velký svátek , takže každý pravý Kanaďan na sobě něco s národním symbolem – javorovým listem . Ti s menší představivostí mají kolem sebe omotanou červenou vlajku s typickou kšiltovkou , spousta mladých holek má na sobě bílé minišatičky s velikánským červeným listem , dvě paní v letech mají velmi vtipné sluneční brýle , kde místo sklíček jsou opět národní symboly ( tak jemně perforované , že jde přes ně vidět jak jsem si je později v jednom obchodě zkoušel ) , jednodenní červené tetování na tváři má ale snad každý…no a do toho hraje všude hudba , takže pořádný chaos . Hezké na tom tady je , že každou ulici směr parlamentní náměstí u přístavu , kde se toto vše odehrává , hlídají strážci pořádku a to tak důkladně , že každému mladistvému je nahlíženo do příruční tašky či kabelky , zda li tam nemá alkohol . Nicméně v hospodách teče pivo proudem , ochutnáváme místní a zjišťujeme , že Česko má nejen lepší klimatické podmínky na výrobu tohoto zlatavého moku , ale i šikovnější sládky . A když srovnávám , nedá mi ještě připomenout naše zastavení při cestě do Whistleru v jedné malé soukromé vinici – ochutnali jsme pravda jen symbolicky , abychom mohli pokračovat autem dále , ale víno , které tady dělali ze všeho možného jen ne z hroznů , bylo mdlé chuti , i když barva těchto moků byla přenádherná , stejně jako balení …..

2. července vyrážíme na určitě něco neobvyklého , dle všech Kanaďanů , co nám dávali rady ohledně Kanady , na jedno z nejkrásnějších míst na tomto převelikém ostrově , jehož rozloha se nám z mapy zdála o něco málo větší než rozloha Česka – do Tofína . Po cestě se nám ale nějak zatahuje , stihneme se ještě vykoupat v občasném sluníčku spolu s domorodci , kteří nás nalákali na tuto studenou vodu v krásném jezeře Cameron Lake , pak se projít po úžasném pralese červených ohromných cedrů – Trees of Cathedral Groove v Mac Millan Provincial Park , které nám opět připomínaly americké sekvoje , no a pak už v dešti přijíždíme kolem surfisty vyhlášené Long Beach , na které v takové zimě není samozřejmě ani noha , do Tofína . Na nábřeží sledujeme provoz místních taxíků – jednak lodních a jednak leteckých hydroplánů , jak lehce se zvedají z vody . No a v místním obchodě si kromě jiného také kupujeme pohlednice z opravdu krásné oblasti , pokud je ale zalitá sluníčkem . Jakože ale často nebývá , a to ani v létě , jak se dozvídáme z informačního střediska od mladých slečen . Co by jsme také chtěli , když jsme v deštném pralese na pobřeží Pacifiku …..Jdeme se projít do místního pobřežního parku Tonquin , kterým končí jeden z nejkrásnějších pacifických treků podél pobřeží , 70 kilometrů dlouhý Pacific Rim Trail . Nejkrásnější je ale samozřejmě že za světla a slunce , nikoli v dešti , to musí být opravdu utrpení , a to i přes ta úchvatná panoramata ……Navíc , před vstupem a vlastně všude podél pobřeží jsou cedule , upozorňující , že se právě nacházíte v pásmu přílivových vln tsunami , a úniková cesta že je tam a tam . No potěš .

Na druhý den , 3. července , opouštíme tento všemi Kanaďany chválený ostrov , nám kvůli tomu dešti na západním pobřeží nějak nepřirostl k srdci . Taková deštivá a zamračená Šumava . Teda až na Viktorii a hejna kosatek podél pobřeží . Ty byly úžasné . Projíždíme Nanaimem , kde bydlí jedna naše kamarádka z Rijádu , a kde se momentálně také nachází , a už stojíme v řadě na ferry , které nás převeze zpátky na pevninu severně od Vancouveru , do Horseshoe Bay . Je docela sranda pozorovat , jak asi pětipatrový kolosální plně naložený trajekt si musí razit cestu ven z přístavu – zrovna se mu připletla do cesty jedna plachetnice a podle lodních pravidel má právě tato malá plachetnička přednost před obrem , neb nemá motor . Takže kapitán tohoto obřího kolosu musí přes venkovní reproduktory nejdříve vzbudit posádku plachetnice , omluvit se za vzbuzení a vtipně je požádat o uvolnění cesty tak , aby je nesmetl mezi kosatky ….. Po cestě vidíme jen pár tuleňů , jak si odpočívají na dřevěných kládách uprostřed průplavu mezi ostrovem a pevninskou Kanadou , který je asi 60 kilometrů široký a po vylodění se rozmýšlíme , kudy to vezmeme na Jasper . Ivča by chtěla zpátky přes její oblíbený Whistler , já raději přes Vancouver a podél amerických hranic jižní cestou . Vítězí moje varianta , nicméně cesta přes Hope , Merrit a Kamloops je předlouhá a docela ve srovnání s Rockies nezajímavá , takže šviháme až těsně před Mount Robson Provincial park , kde se ubytováváme v hostelu u řeky . Asi jsme to neměli dělat , ale když ty řeky a vlastně komáři jsou v Kanadě naprosto všude . Odporní , vlezlí , když jich pět zabijete na pokoji a myslíte si , že máte vyhráno , dalších pět se jich objeví Bůh ví odkud . Jediné místo , kam se opravdu nedostali , je vysoko v horách , třeba v Banffu na horní stanici lanovky , asi mají nějaký výškoměr a přes určitou hranici prostě nejdou . Všude v Kanadě také prodávají různé funny reklamní předměty jako magnety , trička a podobně kde je člověk vyobrazen jako dobrovolný dárce krve pro komáry . Ve skutečnosti to tak funny ale vůbec není …. Recepční a vlastně i majitel hostelu byl stejně starý jako já , domorodec , samo že fanda do hokeje . Když se zeptal , odkud že jsme , hned se zapředl do sáhodlouhého hovoru , který byl také o tom , jak nesnáší hokejového brankáře Dominika Haška . Nesnáší ho z toho důvodu , že nikdy nepřestoupil do Vancouveru , kterému tento člověk ze srdce fandí a naopak ho uznává jako nejlepšího brankáře , který kdy v NHL chytal … Také nám říkal , jak je kolem plno medvědů a jak jednoho chodívá krmit banány z auta . Řekl mi kde přesně , takže na druhý den ráno 4.července mlaskáme s banánem vystrčeným přiotevřeným okýnkem našeho auta asi půl hodiny , než nás to přestane bavit a jedeme směr Jasper a jeho přenádherný národní park . Po cestě se zastavujeme na vyhlídce před Robson National park , odkud se na nás majestátně tyčí hora pojmenovaná po mladíkovi Terry Fox , který někdy v roce 1981 prohrál svůj boj s rakovinou . Předtím si ale podmanil celou Kanadu , respektive i svět tím , jak po amputaci jedné nohy přeběhl Kanadu a získal tím na výzkum pro boj s rakovinou přes 20 milionů dolarů . Podél Robson River píší informační cedule , že až sem , 800 mil od Pacifiku se dostanou v sezóně kolem srpna salmoni , teda česky lososi , aby se tady vytřeli a pokračovali v koloběhu života …V Jasperu se jen zastavujeme na jídlo a už frčíme k vodopádům – Maligne Canyon je jen pár metrů široký , nicméně asi 50 metrů hluboký a dnem se prořezává hodně dravá řeka , takže v dřívějších dobách , než ho pro jistotu oplotili , musel být pravidelně konečnou pro spoustu zvířat , zvláště pak v zimě , kdy hrana kaňonu byla zasněžená . A také k jezerům – prvním je přenádherné Medicine Lake zvláštní tím , že ač nemá viditelný odtok tak se čas od času samo kompletně vypustí do podzemních řek . Potkáváme tady jedny Čechy , kteří nám radí zajet lodí po následujícím jezeře , Maligne Lake k malému ostrůvku , který se jmenuje Spirit Island , je to tam prý nádherné . Jenže to my nemáme v plánu , teda k jezeru to jo , ale trávit několik hodin na lodi kvůli jedné vyhlídce , kterých je tady všude okolo spousta …. U Maligne Lake , největšímu ledovcovému jezeru v Kanadě a druhému největšímu na světě se tedy jdeme jen projít , je už navečer a snažíme se nedělat randál , nikde nikdo není , takže by jsme mohli konečně narazit na nějakého toho medvěda , kterých je prý tady také spousta . Nemáme štěstí , při zpáteční cestě alespoň vidíme soba , respektive samici od něj , jak se čvachtá v mělkém jezeře kousek od nás za přítomnosti asi dvaceti dalších diváků . 5.července ráno přemýšlíme , co všechno stihneme , v jednom obchodě uvidím plakáty a na jednom z nichž je právě ten včera chválený ostrov Spirit Lake . Pecka . To musíme vidět . Tak jdeme do jedné z cestovek , kde si zabukujeme lístky na odpolední plavbu za bratru 45 dolarů na osobu . Dopoledne potkáváme v jednom

z obchodů mladou Slovenku , která tady prodává sportovní potřeby a ač pochází z podhoří Vysokých Tater , oblast kolem Jasperu si ihned zamilovala a i když se sem přijela učit angličtinu jen na 3 měsíce , už je tady 3. rokem a zpátky domů se jí vůbec nechce ….Moc se jí nedivíme . Jedeme k dalším ledovcovým jezerům , kterých je tady spousta , každé něčím jiným zajímavé , všechny ale přenádherně vsazené do zdejších úchvatné přírody . Pyramid Lake , Patricia Lake . U Edith Lake máme snahu si udělat piknik , příroda jako z nějakého reklamního materiálu na čistou přírodu , do modra průhledná voda a zasněžené čepičky okolních velikánů , nicméně komáři tuto přenádhernou idylku dokážou překazit i přesto , že se co 5 minut znovu a znovu stříkáme DET koupeným loni v Yosemittech , kde to na ty potvory jakž takž fungovalo . Tady jim to spíše chutná . V protějším Anneth Lake jim zkoušíme utéct do vody , která ač má nějakých 10 stupňů tak velmi příjemně ochladí v třicetistupňových vedrech , navíc nad vodou se ty potvory naštěstí nevyskytují . Ovšem na nějaké ležení u vody případně procházku kolem vody to vůbec není , leda tak v protikomářím skafandru ….Pomalu se přibližujeme opět k Maligne Lake a čekáme na odjezd naší lodi ke Spirit Island , kapitánem lodi pro asi 50 lidí je mladá Kanaďanka která vypadá , že právě dokončila devítiletku , nicméně při cestě tam potkáváme asi jen 3 lodi jedoucí již zpátky a naše výprava je už tou poslední , takže jízdu na předlouhém jezeře s úchvatnými panoramaty zvládá dalo by se říci s přehledem . No a Spirit Island , to bylo něco jako z pohádky . Neskutečně čistá , modrá ledovcová voda , uprostřed nádherně zelený , zalesněný ostrůvek a kolem dokola zasněžené skály se splazujícími se ledovci . Pro nás atrakce číslo jedna za celou Kanadu . Možná tomu můžou konkurovat kosatky ve volné přírodě , ale opravdu takový až kýč jsme v celé Kanadě neviděli nikde jinde . Vřele doporučujeme všem , kteří se do této oblasti chystají . Ony Rocky Mountains jsou už samy o sobě něco úžasného . Zvláště když vyjde počasí a na blankytně modré obloze je sem tam bílý beránek . Při zpáteční cestě už od jezera navíc máme to štěstí , že vidíme prvního medvěda , Black bear . Jak nám Marek říkal už v Rijádu , medvěd se pozná podle toho , že u cesty stojí spousta aut u krajnice a v bezpečné vzdálenosti od mišáka je všude plno lidí . V jednom časopise o Kanadě uviděla Ivča fotku s grizzlym , jak po máchnutí tlapou v řece drží v ruce lososa , říkali jsme si to by bylo něco to tak vidět , nicméně i ten zážitek se spoustou medvědů podél cest , které jsme později viděli , byl úžasný . 6.července ráno vjíždíme dle Lonely Planet na nejvyšší a nejkrásnější silnici v Severní Americe – Icefield Parkway , cestu , táhnoucí se v délce kolem 230 kilometrů od Jasperu po Lake Louise mezi ledovci a zasněženými vrcholky hor se spoustou nádherných vyhlídek , ledovcových jezer a vodopádů . Cesta po této dálnici nám zabere celý den , neb se stále dá z něčeho kochat . Zastavujeme na půli cesty u Athabasca Glacier , který je součástí největšího ledovcového systému v Rocky Mountains , Columbia Icefield , sestávající asi z 30 ledovců o největší tloušťce 350 metrů , který je pozůstatkem ohromného ledovce z doby ledové , kdy pokrýval plochu kolem 325 čtverečních kilometrů . Dnes z tohoto ledovce odtéká voda do všech tří okolních oceánů – Atlantiku , Pacifiku a Arktického . Se spoustou turistů kolem se jdeme projít kousek po ledovci , ty na Novém Zélandu se nám ale líbily více , jednak měly vyšší morénu a byly také více zbarvené do modra . Také se po cestě zastavujeme u ohromných vodopádů Athabasca a Sunwapta a také u přemodrého jezera Peyto , na které je úžasný výhled z horní vyhlídky . U cesty pravidelně postávají na krajnici auta , je tady hodně medvědů , takže Ivča je jak v sedmém nebi , tolik si je přála vidět . Nějak se nám ale začíná kazit počasí , v podstatě nám jdou mraky od Jasperu v patách , kolem Banffu nás dobíhají a z výletu k Ivčinému oblíbenému jezeru Lake Louise je konec , nehodí se tam ani zajet , natožpak si půjčit kanoe na projížďku po jezeře , o které stále básnila . Snad někdy příště . 7. července ráno balíme kufry do posílatelné podoby letadlem a jedeme poslední úsek z Banffu směr Calgary , vracíme vpořádku auto a ve 2 odpoledne už sedíme směr Toronto a jeho Niagarské vodopády . Na letišti půjčujeme opět auto , tentokrát naše oblíbené Pontiac Grand Prix se svým 3.8 litrovým motorem je to opět svezeníčko . Charger v Calgary byl sice prostornější ale toto auto je pro nás mnohem útulnější . Přespáváme v motelu kousek od letiště abychom ráno , 8.července vyrazili na asi 150 kilometrů vzdálené Niagarské vodopády na americko – kanadské hranici . Nevím kdo nám říkal , že z americké strany jsou hezčí , takže jsme se ani zas tak netěšili , nicméně opak byl

pravdou . Z kanadské strany jsou daleko líbivější , přehlednější . Parkujeme kousek nad nimi a celé dopoledne jdeme podél nich směrem k přístavišti , kde si za pár dolarů kupujeme lístek na Maid of the Mist , loď , která nás zaveze až těsně pod tu burácející vodu padající z asi 70 ti metrové výšky přímo proti vám . Všude na vodě je samozřejmě pořádně vlhko , takže pláštěnka je součástí vstupného . No a těsně pod vodopády , tam i pláštěnka je téměř zbytečná , neb drobné kapičky z mohutné vodní tříště letí přímo proti vám a jsou všude v prostoru , tedy i pod pláštěnkou . I přesto , že jsem měl velkého Nikona v igelitce a v pouzdře , na pár hodin po tomto zážitku stávkoval a nechtěl naskočit , takže jsme museli použít malý záložní kompakt . Jinak přilehlé město Niagara Falls jsou takovým malým kanadským Las Vegas , všude samá kasína . Odsud jedeme zpátky do Toronta , podél samých vinic , škoda že je neděle , neb u některých zastavujeme s cílem alespoň něco málo ochutnat , všechny ale mají dnes zavíračku …Vracíme auto , čeká nás noční přelet do Londýna na naše neoblíbené Heathrow a odtud na 14 denní pokračování naší dovolené , tentokráte v Česku , s rodinou , na sjíždění Vltavy na raftu , výletu do Prahy a podobných pěkných lákadlech . Ale to už je jiný příběh ......... ..

Tady jsou fotky z Kanady Mapy z naší cesty po Kanadě Zpátky na hlavní stranu