Do Libanonu se vydáváme de facto napotřetí

fotoalbum Libanon zpět na hlavní stranu

Do Libanonu se vydáváme de facto napotřetí – když do našich předchozích výprav vždy něco důležitějšího vešlo a museli jsme ho odložit. Tentokrát jsme již letět museli, poněvadž vše bylo dopředu zaplaceno , včetně letenek , týdenního pronájmu auta a domluveného hotelu.

Z Riyadhu vylétáme se Saudia Airlines kolem třetí odpoledne 22.ledna , abychom po asi dvouačtvrthodinovém letu dosedli na beirutské letiště již za soumraku. Předtím ale letíme přímo nad krásně zasněženými vrcholky libanonských třítisícovek, na kterých budeme pár dnů lyžovat a při přistání nalétáváme kolem beirutské corniche s hezky nasvícenými Pigeons rock – Holubími skalami , dominantou Beirutu. Ještě k letu musím poznamenat, že jak let tam tak i zpátky , to bylo kličkování mezi Irákem a Izraelem , aby náhodou letadlo nevletělo do jejich vzdušného prostoru , takže z Riyadhu do Beirutu letadlo neletělo přímo ale opsalo takové roztáhlé písmeno S z výše uvedených důvodů. No , ještě že se Saudi kamarádí alespoň se Sýrií, jinak by jsme snad museli letět Space Shuttlem přes vesmír….

Na letišti nás zaskočila důkladná kontrola cíle a účelu naší cesty , dokonce volali do hotelu, jestli o nás vědí , což se nám nestalo ještě nikde na světě…Inu , občanská válka tady skončila relativně nedávno a okupačni syrská armáda odešla teprve loni , takže pozůstatky jsou nejen v srdcích obyvatel ale i po celé zemi v podobě rozstřílených budov, vedle kterých již vyrostly nové, moderní… Libanon byl celých 15 let mimo zorný úhel cestovatelů. Občanská válka mezi muslimy a křesťany, únosy bělochů, atentáty, izraelské útoky, to vše neskutečně efektivně zničilo obraz země v očích celého světa. A nejen na dobu občanské války, nýbrž i dlouho po ní. Dříve velmi oblíbená (a ne zrovna laciná) libanonská „riviéra“ zeje prázdnotou i 15 let po válce. No, ve skutečnosti ne tak úplně prázdnotou, protože Libanonci vědí, jak si užívat života, ale počet nearabských turistů je oproti zlatým časům 60. let 20. století zanedbatelný. Dnes je v Libanonu největším nebezpečím úpal nebo vyvrtnutí kotníku na horské stezce v létě či úraz na sjezdovce a obzvláště po navrácení okupovaného jihu Izraelem v roce 2000 není žádný důvod k obavám. Turisté však budou cestu zpět do Libanonu hledat ještě dlouho. K jejich škodě. Alespoň nebude přeturistováno a Libanonci zůstanou přirozenější.

V příletové hale nás čeká mladík s klíčky od auta – no auta , malého přesunovadla v podobě Hyundai Getz , nicméně uvnitř pro dva lidi docela prostorného vozu. Jen co nám auto předá a zmizí neznámo kam , objevím na autě první a jedinou závadu neslučitelnou s dalším využitím pro nás – nejde cigaretová zásuvka, ze které si bere šťávu naše GPS satelitní navigace ( a bez které jak později zjistíme by jsme byli ztracení , hlavně ve spleti beirutských uliček ale také na cestě po památkách ). Takže z půjčeného mobilu vyvolávám půjčovnu , slibují že na druhý den přijdou na hotel ( sliby chyby – samo že nepřišli , naštěstí ve vedlejším hotelu měla jejich síť Anastacia pobočku , takže po vysvětlení problému na druhý den 23.1 hned ráno nám nabízí jiný, trochu větší Hyundai Accent za stejnou cenu. Proč ne. Večer předtím ještě úplně náhodou ( no náhodou , díky GPS ) zastavujeme u Pigeons rock – Holubích skal , dvou nádherných skal v moři kousek od pobřežní promenády – corniche , večer jsou navíc hezky nasvícené , nicméně nepořádek kolem okolo nám dává jasnou známku toho, že jsme stále v arabském světě. Bereme první benzín a nějak mi nejde do hlavy, proč by tady měl být benzín být levnější , než doma v Saudi , po přepočtu nějaké 3.50 Kč za litr. Samo že platíme více, takže nám vysvětlují, že cena na stojanu pumpy není za litr ale za 0,2 litru..no comment....Samotný Beirut v občanské válce nejvíc trpěl. Na dvě poloviny – muslimskou a křesťanskou – jej dělila tzv. Zelená linie, jež byla dějištěm nejtvrdších bojů. Na Zelené linii bylo i centrum Bejrútu, sousedící s přístavem. Nezůstal z něj kámen na kameni. A to doslova. Celé centrum bylo rozstříleno na padrť, takže po skončení válečného běsnění nezbylo než jej srovnat se zemí a začít znovu. Bejrút tak ztratil všechny své staré trhy, ale i novodobé finanční centrum…..Ubytováváme se na pokoji a já zapínám televizi – běží NBA..

Ráno 23.1 po výměně auta vyrážíme za krásného slunečného počasí , které nás bude provázet kromě jednoho dne ( kdy bylo tak nějak divně mlhavo jak v peruánské Limě ) po celý týden , do hor na lyže – do nejbližšího a nejnovějšího lyžařského střediska Faraya Mzaar , kam nám to první den , díky tomu, že neustále zastavujeme na nějaké fotky , trvá přes dvě hodiny jízdy téměř stále do kopce ( z 0 metrů od moře až do výšky 1880 metrů na parkoviště ) . Poslední den bez nějakých zastávek to jde udělat od hotelu do jedné hodiny. Po cestě půjčujeme za babku snowboardy a boty, mají kupodivu i na moji malou nožku číslo 47 ( jeden set za 7 dolarů ) a těsně před polednem už kupujeme pernamentky – na celou oblast Faraye půldenní za 25 dolarů , další den kupujeme celodenní na polovinu oblasti ( což bohatě stačí ) za stejnou cenu , jednou kupujeme půldenní za 15 dolarů . Takže i s půjčením láce vzhledem k tomu, že sjezdovky jsou relativně dlouhé a dobře upravené, s minimálním počtem domorodců ( dole u lístků to vypadá že tam bude přelidněno, ale jakmile se lidé rozptýlí po sjezdovkách, bylo tam téměř prázdno…) jen ten jeden den, kdy lyžujeme od rána jsou sjezdovky hodně přemrzlé , takže pak již chodíme vždy jen na půldenní…Hned první den na konci našeho snowboardování potkáváme před poslední jízdou našeho kamaráda Holanďana Aarta , který s námi jezdí na výlety v Riyadhu , a který si zde dal dostaveníčko se svou rodinou, která dříve přebývala s ním v Riyadhu a nyní vzhledem k tomu, že dcery začínají chodit na střední školy, tak jsou již doma v Holandsku …. Druhý den po lyžování ve stejném středisku měníme –jedeme na sever do Tripoli a jejich nejvýše položeného střediska Cedar . V průvodci Lonely planet píší , že Tripoli je nudné město , bez nějakého nočního života – moc se nemýlí , je to taková velikánská vesnice . Hotel Al Koura ve středu města nalézáme v pohodě , cena opět lidová , za 15 dolarů si připadáme jak na nově zrekonstruovaném hradě – dům je postavený z kamenů nicméně moderně zrekonstruovaný a hlavně čistý , jediné minus – nemám na pokoji televizi jako v Beirutu a nemůžu sledovat olympiádu.. Večer se ještě jdeme projít pod citadelu a vracíme se kolem Tell square - náměstí s velkými hodinami . Ráno projedeme autem úzkými uličkami a kolem citadely , odkud si fotím nedaleké hory a již opět začínáme stoupat – až do střediska Cedar , které je normálně vzdálené hodinu a půl jízdy od Tripoli, nám to opět s fotopauzami trvá něco přes dvě hodiny. Na místě půjčujeme vybavení, je sice trochu dražší , 10 dolarů za pár , nicméně nové a velmi kvalitní, já volím Salomon , Ivča jde do Rossignolu . Kupujeme celodenní a už nás vlek veze do výšky 2824 metrů nad mořem – a kolem nás jsou nádherně zasypané třítisícovky , obloha azurová , teplota i tady v této výšce na sluníčku kolem 10 stupňů , na sjezdovkách , teda na té nejvyšší dohromady 5 lidí i s vlekaři , úžasné panenské svahy mimo hlavní sjezdovku , takže něco báječného pro nás se snowboardy.. Po cestě zpátky se stavujeme na okraji Cedrového lesa. Před staletími pokrývaly cedrové lesy velkou část pohoří Libanon. Pro Féničany bylo cedrové dřevo skvělým zbožím, které prodávali především do Egypta a Palestiny. Ke stavbě původního chrámu krále Šalamouna v Jeruzalémě a i mnoho egyptských sarkofágů bylo také použito cedrového dřeva .
Tradice prodeje cedrů je už dnes pryč, stejně tak jako většina cedrových lesů. V Libanonu je ještě zachováno několik lesů, z nichž jeden je 8 km od Bcharré v „Lese božích cedrů“, spravovaném „Výborem přátel cedrových lesů“ a u kterého právě stojíme. Na první pohled je vidět, že cedry jsou turistickou atrakcí. Za zatáčkou se najednou zjevuje dlouhá řada stánků se suvenýry, jíž vévodí mohutný cedr vyrůstající vedle silnice. Stánky se soustřeďují kolem vstupu do rezervace, silnice vedoucí výš do hor už je zase pustá a prázdná. Už přímo ze silnice je na cedrový háj pěkný výhled. Vstupné do lesa je dobrovolné, jako vstupenka slouží potvrzení o příspěvku na záchranu cedrů. Docela sympatický přístup.
Aby bylo zabráněno ničení lesa, jsou cesty oplocené dřevěnou ohradou. Les se rozkládá na svahu a protéká jim malý potůček. Cedr je typický rozložitými větvemi, některé stromy jsou stejně široké nebo i širší než vyšší. Už na první pohled je to strom majestátní, téměř královský. Cedry dorůstají výšky 30 metrů a dožívají se vysokého věku. O tom, že je zde měli již od počátku v úctě svědčí i místní jméno lesa – Arz ar-Rab, Cedry našeho Pána. Zdejší stromy jsou relativně mladé, většině je nejméně 200 let. Několik z nich tu může stát už 1500 let, dvanáct stromů je starších 1000 let. Dříve tu takto starých stromů bylo víc. V roce 1550 jich bylo 28, v roce 1660 jen 22 a v roce 1696 už jen 16.

Rozhodujeme se , jestli pokračovat zpátky do Beirutu, protože zítra chceme na jih Libanonu k Izraelským hranicím navštívit města Sidon a Tyre. Protože se zdržíme u jeskyně svaté Panny Marie , ze které vytéká posvátná řeka do údolí Qadisha a kousek od kterého je mohyla z Fénické doby a padá již tma , rozhodujeme se pro ubytovaní v Bcharré . Jedeme podle upoutávek na Green hotel , upoutávky jsou téměř všude po cestě a asi po 15 minutách ho nalézáme opuštěný a zamčený , inu stále tu chybí turisté. Ještě že si Ivča po cestě všimla ubytování v apartmánu , před kterým stála auta, takže by měl fungovat . Ve společné místnosti tohoto penzionku je nahuleno jak ve správné čtvrté cenové , po dotazu , zda bych si to jako jediný host ( zbylí byli domácí a známí domácích ) mohl přepnout na sport je mi vyhověno , tak se alespoň vyčistil vzduch a už se díváme…Ráno nám paní domácí dává šíleně sladkou snídani ( inu , co byste chtěli za 10 dolarů na noc…) a už sedíme v našem autě směr první klášter v tomto qadišském údolí …Po docela scénické cestě do Beirutu ještě zvládneme další dva kláštery a už jsme v

Byblosu , arabsky Jbail , o kterém se říká , že je nejdéle osídleným místem na naší planetě , město , které údajně bylo staré již v dobách , kdy vznikaly mnohé východní civilizace a je to také místo , které dalo jméno nejčtenější knize na zemi – bibli. První známé osídlení bylo již v 5.tisíciletí před naším letopočtem , ze které jsou v národním muzeu v Beirutu vystaveny primitivní nástroje a zbraně , z doby kolem 4.tisíciletí zde bylo nalezeno mnoho kovových a keramických předmětů a v polovině 3. tisíciletí před naším letopočtem byl Byblos kolonizován Féničany. Pak se zde v průběhu věků střídali Amorité , Egypťané , Řekové , Asyřané , Peršané , Turci…prostě taková křižovatka dějin. Pozůstatky po všech těchto kulturách leží kousek pěšky od současného malého, leč velmi malebného přístavu , kam přijíždíme a parkujeme. Jdeme se prvně podívat do známé Pepého restaurace – Fishing clubu , kde v dobách největší slávy v 60. a 70. letech sem zavítal každý , kdo v té době něco znamenal – B.Bardot , J.Marais , američtí prezidenti , herci…a se všemi je majitel vyfocený a fotky jsou na předlouhé zdi této restaurace. Je tady dokonce fotka Václava Havla s Dášenkou , takže slavní sem jezdí neustále , i když Pepé už má přes devadesát let a už se jen tak s někým nefotí….Pokračujeme směrem k vykopávkám , které jsou soustředěny na jednom místě jižně od současného přístavu , a kde jsou pozůstatky jak z doby bronzové , tak i po Peršanech , Římanech či Řecích pěkně pohromadě , takže se člověk ani moc nenachodí. Po prohlídce jdeme přes tržiště pro turisty, kde nás zaujmou fosilie ryb – nejdříve nás to zaujme, pak ale když vidíme ta kvanta prehistorických ryb tak máme dojem, že to snad odlívají někde za rohem ze sádry a za dolary prodávají neznalým turistům. Když mi ale v obchodě ukazují články o těchto fosiliích z National Geographic a jiných seriozních časopisů , jednu rybku za 20 dolarů i certifikátem kupujeme , když zkamenělinky přece sbíráme. V Lonely planet se pak dočítáme , že naleziště těchto ryb , jedno z mála na světě , je v horách asi 20 km od Byblosu kolem jedné malé vesničky. Je na stručné mapě v knížce a s naší satelitní navigací by snad neměl být problém ji najít, ale ještě chceme dnes stihnout zajet na jih Libanonu , takže někdy příště .

V zácpě a v chaosu dopravního značení Beirutu a vzhledem k tomu, že jsou již 3 odpoledne , měníme plán a jedeme přes hory směr Baalbek , neboli vzhůru na jeden ze sedmi divů světa – chrámy v Heliopolis a turistickou atrakci Libanonu číslo jedna , kam by jsme mohli navečer dorazit a Sidon a Tyr nechat na další den. Ještě že Libanon je tak malý a autem se dá v pohodě přejet i s drobnými zastaveními za půlden . Před soumrakem odbočujeme z hlavní silnice z Beirutu na Baalbek v Zahlé směr Anjaar kousek od syrských hranic , kde se v západu slunce kocháme nad velmi dobře dochovanými zbytky starého města Umayyad , které bylo objeveno náhodně v roce 1940 a pochází z ranně islámského období kolem roku 705 , když archeologové hledali v této oblasti dávné město Chalcis z doby asi 1000 let před naším letopočtem. . Umayyad je zajímavý tím, že ač islámský, má všechny atributy helenisticko románské doby , jejichž vliv v této oblasti je téměř na každém kroku ( lázně, mozaiky , oblouky , sloupy…). V této úžasné památce jsme sami – je totiž hodinu do západu slunce , nikde ani noha , takže to bereme dírou v plotu…

Za tmy míříme opět směr Baalbek , i s GPS malý kousek zajíždíme než najdeme hlavní cestu , tak alespoň kupuji na večer místní dobrou Almazu – pivko. Hlavní cesta vede v Baalbeku hned kolem skvěle nasvícených ruin , které si fotím a už se těším na zítřek. Smůlu máme s hotelem , nám doporučený hned u ruin je již obsazený takže bereme jiný , hotely v tomto městě jsou v cenové relaci 10 –20 dolarů s jednou výjimkou – Hotelem Palmyra , kde přespával Jean Cocteau či De Gaulle a kde bylo velení německé armády za první světové a ve druhé světové pro změnu odsud veleli Britové a noc stojí 70 dolarů – vzhledem k tomu, že všechny hotely jsou o malinko mladší než zdejší vykopávky z dob před naším letopočtem , neviděli jsme důvod jít do předražené Palmyry s recepčním , který tady pomáhal snad už i Němcům za první světové …

Baalbek je , vzhledem ke své šíitské komunitě , nábožensky ortodoxnějším místem . Podle plakátů a billboardů jsme opravdu v baště Hizballáhu. Z nich se na nás dívají bývalý a současný íránský náboženský vůdce Chomejní a Chamenei. Na předměstí se dokonce staví mešita v íránském stylu, tedy zelenomodré barvy pokrytá kachlemi s citáty z koránu . V ulicích míjíme jídelny s anglickými a arabskými nápisy Pepsi (arabsky psáno bibsi) a Coca-Cola (arabsky psáno kuka-kula). Arabština totiž nemá některá písmena, například p nebo o. V psaná formě jsou nahrazována nejblíže podobnými ale vyslovována jsou správně. To jen prohlubuje chaos pro toho, kdo arabsky umí jen málo… První, kdo osídlil místo, kde dnes leží Baalbek nebyl nikdo jiný, než šikovní Féničané ve třetím tisíciletí př. n. l. Pak se tu různě proháněla historie, u kormidla s střídali Řekové a Římani, včetně Alexandra Velikého, Pompeje Velkého a Cézara. V té době se Baalbek jmenoval Heliopolis – Město slunce – a z té doby taky pochází dnešní podoba většin staveb v Baalbeku, i když byly za následného panování křesťanů i Arabů upravovány.
Popsat tak zajímavé ruiny jako Baalbek je těžké, protože bez zabíhání do detailů není obrázek úplný a s vyjmenováváním detailů se popis zase stane příliš dlouhým. Velká část rozlohy byla zastavěna chrámy a to ne chrámy ledasjakými. Říká se, že v Římské říši nebylo nic, co by Heliopolis zastínilo. A mnoho z toho stále můžeme vidět.
Nejlépe zachovalým chrámem je chrám Bakchův, který však pravděpodobně nebyl zasvěcen Bakchovi nýbrž Venuši. Přesto však je jeho vstupní brána odshora až dolů zdobena z kamene vytesanými vinnými listy, hlavičkami makovic a stébly ječmene (všechno možné zdroje alkoholového opojení). Říká se mu malý chrám, protože je menší než sousední Jupiterův chrám, i tak je však větší než Parthenon v Aténách.
Stav, v jakém je zachován je prostě fascinující. Dodnes stojí všechny čtyři vnitřní stěny a více než polovina sloupů. Vnitřek i sloupy jsou bohatě zdobeny ornamenty obvyklými v tehdejší době, především korintskými sloupy. Na fotografiích vypadá malý, což je pravděpodobně právě tím, že je tak zachovalý a tudíž působí kompaktně.
Hlavním chrámem v Baalbeku byl rozsáhlý Jupiterův chrám, do nějž se vcházelo z ještě většího Velkého nádvoří. Z Jupiterova chrámu se dodnes moc nezachovalo, avšak stále stojí 6 sloupů jeho vnějšího sloupořadí, podle nichž je možné si jakžtakž udělat představu o jeho velikosti. Svou výškou 22,9 m a průměrem 2,2 m jsou největšími kamennými sloupy na světě. Střechu chrámu podpíralo celkem 54 těchto sloupů. Pokud stojíte pod zbylými sloupy, nějak nejde prostým úsudkem pochopit, jak mohl takové monstrum někdo v době kolem roku 1000 před naším letopočtem postavit – ono se dříve říkalo , že chrám stavěli v dávných dobách obři . Realita je ale taková, že v průběhu staletí se na stavbě podílelo asi sto tisíc otroků…
Velké neboli Obětní nádvoří, dnes téměř zcela plochá dvorana o rozměru nějakých 100×100 metrů, mělo v minulosti na třech stranách podloubí nesené dvěmi řadami sloupů. Na Velké nádvoří se vchází ze Šestihranného nádvoří, kam zase vedou široké schody, hlavní vchod do chrámu.
V areálu je toho ještě hodně k popsání, stejně tak jako v jeho těsné blízkosti. Chce to však vidět, takovýto popis je plochý. Zkrátka jsme v ruinách strávili asi 3 nebo 4 hodiny, a protože jsme vcházeli do památky hned při otvíračce v půl deváté ráno , prvních opravdu jen pár japonských turistů sem začalo přicházet až kolem jedenácté hodiny, takže jsme tam byli úplně sami….když si vzpomenu na přeplněné egyptské chrámy , návaly v indickém Taj Mahalu či plno na Macchu Picchu , vzhledem k tomu, že se jedná o jeden z divů světa tak nějak nechápu….

U východu jsem si koupil na památku pár mincí , o kterých mi ten , co mi je nutil , tvrdil , že jsou pravé a z dob přelomu našeho tisíciletí..kéž by měl pravdu.. Neuvěřitelně velké kamenné bloky v ruinách pocházeli z lomu na jižním okraji města. Přicházíme k němu při cestě zpátky na Beirut a nevěřícně koukáme na dlouhatánský kámen, jenž je uprostřed lomu napůl zabořen do země. Zde se mu říká hadžar al-hubla – Kámen těhotné ženy –, což bylo zkomoleno z původního hadžar al-qubla – Jižní kámen. S rozměry 21,5×4×4,5 a váze 2000 tun jde o největší kámen na světě, který měl pravděpodobně určené místo někde v nedokončeném Jupiterově chrámu.

Při cestě přes Zahlé se chceme podívat do vinných sklepů Ksara winery, ze kterých pochází vynikající libanonský chardonay a sauvignon. Bohužel je neděle a sklepy jsou zavřeny , takže smůla . Opět přejíždíme horský průsmyk z údolí Bekaa směr Beirut , jediný průjezdný v zimních měsících a jedeme směr Sidon , arabsky Saida a Tyre k izraelským hranicím . V této oblasti je více check pointů , i když obecně v Libanonu jsou všude , stejně jejich význam nechápu , když znudění vojáci s mobily v rukách jen kývají aby mohlo projet další auto…Do Sidonu přijíždíme po 3. odpoledne a jdeme se podívat na hlavní atrakci – Vodní hrad. Sidon jsem si představoval jako malé přístavní městečko. Na předměstích však vládnou paneláky. Stejné, jako jsou rozeseté podél dálnice z Bejrútu . Vlastně – celý Libanon je zastavěný domy či paneláky , jen vysoko v horách je možno spatřit kousek nezastavěné přírody . Je tomu tak , že Libanon je nejdéle souvisle obydleným místem na naší planetě a Libanonců je vzhledem k malinkatosti jeho rozlohy poměrně hodně – kolem 5 milionů , dalších 10 milionů žije v zahraničí a doma určitě nějaký ten domek vlastní….

Vodní hrad (Kasr al-Bár/Qasr al-Bahr ) je celý kamenný, s pevninou spojený kamenným mostem bez zábradlí, takže nic pro ožraly. Ti by po pádu do vody však zemřeli spíš na otravu z té smrduté vody v zátoce než na utopení. Hrad byl původně fénickým chrámem, dnešní podobu mu dali křižáci ve 13. století. Kamenné zdi už jsou z části pobořené. Stále jsou však v nich vidět zvláštní kruhové kameny šedivé barvy. Nejsou to vlastně kameny, ale dlouhé kamenné sloupy, vložené napříč do zdi, aby ji zpevňovaly. Docela vtipné a i účinné proti útokům.

Procházíme ještě tržištěm od hradu směrem k zajímavému muzeu mýdel , kde se neplatí vstupné ale každý , stejně jako my , si nějaké to klasicky dělané mydélko za větší peníz stejně koupí , takže nemusí vybírat to vstupné…Sedáme do auta a jedeme jižně směr Tyre , kde budeme hledat údajně malebný přístav , kterým projíždíme k památkám chráněným UNESCO z důvodu toho, že Libanonci by si postavili dům klidně i uprostřed památek…Al Mina je již těsně před zavřením, neb již bude soumrak, projíždíme jen kolem kolonády z románské doby směrem k dostihové dráze – Hippodromu , která je největším dochovalým dostihovým areálem na světě z této doby kolem přelomu letopočtu. Je 480 metrů dlouhá a byla pro 20 tisíc diváků. Vypadá to tady ale téměř stejně jako v Egyptě – historická památka obklopená paneláky….z nejjižnější části našeho výletu po Libanonu , nějakých 15 kilometrů od izraelských hranic, jedeme zpátky na noc do Beirutu , projít se po corniche u Holubích skal , abychom ráno , předposlední den našeho pobytu 27.1 mohli vyrazit na naši poslední lyžovačku opět do Faraye , cesta od hotelu v Beirutu už nám netrvá déle než hodinu . Při cestě zpět před západem slunce se rozhodujeme navštívit nedaleké vykopávky v oblasti Faqra – v Lonely planet píší, že působivý pohled na ně je zvláště v zimě, kdy jsou zasypány sněhem. Což je pravda, leží totiž ve výšce 1520 metrů , malým problémem je to , že na vstupní bráně nikdo není , zamčeno , takže jako poněkolikáté to bereme tak , jako mnoho místních , když jde na romantickou večerní procházku dírou v plotě . Zřejmě těch turistů sem tolik nejezdí , kteří by zaplatili alespoň vrátného , což je škoda , poněvadž necitlivě zrekonstruované nicméně v západu slunce dokonale působící místo rozhodně stojí za vidění…Večer na hotelu sledujeme závěr finále olympijského turnaje Švédsko proti Finsku a závěrečný ceremoniál , na druhý den ráno , 28.1 po ránu vyjíždíme k nejznámější jeskyni Jeita Grotto. Cestu nalézáme vpohodě, je to opět směrem na Farayu v horách, kde jsme lyžovali. Máme ale opět smůlu , v Lonely planet píší, že bývá mezi lednem a únorem na tři týdny zavřená, dnes je zrovna poslední zavírací den…..lyžovat se nám už moc nechce , takže Ivča volí alternativu – najít naleziště zkamenělých ryb nad Byblosem , v LP je to přibližně popsané. Po asi hodině jízdy jsme na místě, resp. nad malým lomem, kde se zkameněliny těží pro turisty. Místo nám totiž ukazuje domorodec, který se tím živí a živnost dobře nese vzhledem k velikosti jeho sídla, ke kterému nás prve veze, aby nám ukázal plný dvorek vyřazených zkamenělin – chvilku se tam přehrabuje s námi a pak nám nechává volnou ruku , ať si nabereme kolik chceme. Škoda že letíme letadlem a nejsme tady nějakým náklaďákem….při rozlučce mi dává ještě dvě rybky z jeho sbírky. K lomu už zajíždíme se jen podívat, protože nás tlačí čas – za 4 hodiny nám letí letadlo zpátky do Riyadhu a to musíme projet celým chaotickým Beirutem…na letišti nás již čeká člověk z půjčovny, vše o.k. a tak v 19.00 vzlétáme opět obráceným směrem na sever, abychom náhodou nenarušili vzdušný prostor Izraele a letadlo to za Beirutem stáčí na východ nad Baalbek a nalétáváme již za tmy nad Sýrii . V Riyadhu jsme před 10 večer ( plus 1 hodina časový posun ) takže let byl o půlhodinu kratší , asi jsme letěli po větru....

fotoalbum Libanon zpět na hlavní stranu