Nepál

8.- 25.9.2003

8.9. 17:35 linkou 721 K Qattar airlines odlet z Riyadhu, mezipřistání Doha, Qattar na 4 hod, odlet 23:45 směr Kathmandu ( KTM ) , Nepál

9.9. 07:00 místního času sedáme na Tribhuvan intl. Airport v KTM

10.9. busem přesun z KTM do Pokhary, 230 km cca 8.5 hod

11.9. Pokhary – Pothana , 1.treková etapa

12.9. Pothana - Kyumi, 2.etapa

13.9. Kyumi – Sinuwa , 3.etapa

14.9. Sinuwa - Deurali , 4.etapa

15.9. Deurali – ABC, 5. etapa

16.9. ABC – Bamboo, 6.etapa

17.9. Bamboo – Chomrong , 7 etapa

18.9. Chomrongu – Tadapani , 8.etapa

19.9. Tadapani – Ghorepani , 9.etapa

20.9. Poon Hill, Ghorepani – Tikedunga , 10.etapa

21.9. Tikedunga – Pokhara , 11. závěrečná….celkem asi 61 hodin čistého času chůze

22.9. Pokhary – KTM busem opět kolem 9 hodin ..

23.9. KTM –Thamel, pohoda…

24.9: KTM – Thamel , opět pohodička nepálská

25.9. linkou 351Q Qattar airlines v 08:15 odlétáme směr Dohá, opět mezipřistání a přesedáme na 720Q v 15:15 směr Riyadh , kde jsme asi za hodinu

Do Nepálu jsme se rozhodli jet na základě té skutečnosti, že já jsem si v dubnu téhož roku, tj. 5 měsíců před Nepálem přetrhl achilovku, na 3 měsíce měl sádru, takže jsem potřeboval nohu trochu rozhýbat. Proč ne zrovna v Himaláji. Můj dvorní ortoped dr.Khelaifi, Saud, nebyl proti, pokud tedy nebudu climbovat, navíc, byl to jeden z našich snů, stát tváří v tvář osmitisícovkám…A proč v září, a ne v říjnu, kdy už je definitivně po monzunu ? To byla zase rada tří Nepálců nezávisle na sobě, našich známých tady v Riyadhu, i když jsme později zjistili, že ač dva z nich bydlí přímo v Kathmandu a jeden v Pokhaře, tedy skoro v horách, ani jeden v těch horách, kam měli my namířeno, nikdy v životě nebyl…takže proto září a proto jsme na ně někdy nadávali, to když odpoledne ob den tak na dvě hodiny pršelo, naopak v dobrém jsme na ně vzpomínali, když jsme zjistili, že tam není tak přelidněno, jak bývá zvykem v říjnu či listopadu, kdy podle Lonely planet tam jezdí fůra lidí…cesta nebyla ani tak překvapivě únavná, do Dohá v Qattaru to máme hodinu z Riyadhu, tam mezipřistání na 4 hodiny ( musel jsem si tam koupit nějaké palivo, půllitrová placatice dvanáctiletého johnyho walkera byla dostatečnou odměnou za prohibici, kterou trpíme v Riyadhu… ) , a odtud půlnoční linkou proti času, takže jsme si pěkně schrupli a ráno viděli největší nádheru z letadla za těch našich xy letů, co jsme již absolvovali – nádherný východ slunce nad duchnou monzunových mraků nad celou Asií, ze které majestátně trčely pocukrované homole osmitisícovek …co si více přát, první na nás vykoukla Dhaulagiri, hned za ní masiv všech asi 5 Annapuren, kousek dál Manaslu no a úplně nakonec nejvyšší hora planety, Čomolungma, matka hor, jak jí říkají tibetˇané…Úchvatné !!! Do Kathmandu jsme již sedali přes tu vrstvu mraků, které se naštěstí den ode dne víc a víc rozpouštěly, takže z hor jsme měli opravdový zážitek…Na letišti nás měl čekat jeden z těch tří Nepálců výše zmíněných, Sunjib, který mě tady u nás v Riyadhu učil hrát pinec ale už mu nejen to teplo tady vadilo, tak se vrátil po dvou letech domů. K našemu nemilému překvapení nás před halou nečekal, měl pro nás zajištěný hotel, já mu navíc vezl dva mobily, o které si řekl, poněvadž v Nepálu jsou některé věci dražší než jinde, zato věci pro nás zajímavé, různé trekové potřeby – boty, krosny, značkové oblečení, atd. doslova za hubičku…zato nás neustále obtěžovali naháněči z jednoho hotelu z turistické čtvrti Thamel, kam jsme i se Sunjibem měli původně namířeno..po půlhodině čekání jsme jim kývli na jejich nabídku ( 10 USD za noc i se snídaní pro dva včetně odvozu z letiště J ) s tím, že se po Sunjibovi budeme dívat po cestě. Když jsme projížděli první check-point z letiště, byly nám jasné dvě věci – jednak se sem nemohl dostat a jednak, jak nám psal v mailech, vzhledem k nepokojům mezi vládou a Maoisty, tedy vlastně komunisty, kdy denně v přestřelkách umíralo spoustu lidí ( naštěstí jen v určitých oblastech..) byl v Kathmandu již nějakou dobu vyjímečný stav. Naštěstí, normální turista, pokud se nebavil na toto téma s domorodci, by tuto skutečnost ani nezaznamenal. Chudáci, říkali jsme si, sami se považují za druhý nejchudší národ na světě, po Bangladéši, a ještě se mezi ssebou melou a komunisté jim slibují zářné zítřky, to se z toho chvostu moc dopředu neprobojují ani za půl století…a přitom by mohli žít jen z turistů…Sunjib čekal hned za dalším check pointem, už přes hodinu, byl tedˇ problém, co s hotelem, který i on měl pro nás zabukovaný. Nakonec jsme se rozhodli ne pro ten jeho, vysvětlili jsme mu, že v tom jeho není zahrádka a zahradní posezení, které nám tady v poušti tak jaksi chybí. Chvilku jsme s ním pokecali, předali mobily, pozval nás k němu domů, což jsme ale odmítli, mrzelo ho to, nic se ale nedalo dělat, zdrželo by nás to, poněvadž jsme si co nejrychleji chtěli vyřídit permity a hurá do hor, snad, až přijedeme z hor…na letišti se nám stala ještě jedna vtipná příhoda, to když Ivči nepřiletěl batoh s trekovou výbavou, že snad odpoledne..no naštěstí odpoledne přiletěl, lidé z hotelu nám ho vyzvedli a i opravili, protože v letadle se k němu jak zvykle nehezky chovali…Po ubytování dopoledne v hotelu jsme se chtěli vydat hledat nedaleký úřad pro vyřizování permitů do hor, jenže..v hotelové hale k nám přistoupil člověk, který nám vyřízení permitů bez čekání obstará, navíc nám zařídí v horách naprosto vše, nosiče i průvodce v jedné osobě, ubytování, stravování….náš malý problém spočívá v tom, že peníze, které chtěl tento šéf agentury, jak jsme později zjistili, za 14 denní pakidže, si v Saudské Arábii, kde oba pracujeme, vyděláme za opravdu pár dnů, navíc, vlastně už i z dovolené, kterou máme normálně proplacenou..no, nevezmi to za 420 USD se vším všudy…jak jsme později po konci treku zjistili, vše se to samozřejmě dá udělat za polovinu peněz, pokud bychom si nosiče zařídili až v Pokhaře, tedy blíže horám, bez nosiče by to snad vyšlo na 100 USD se vším všudy..snad příště, až budeme chtít šetřit a navíc, v cizím prostředí se budeme lépe pohybovat…nicméně Ghurka company nám pak dlouho ležela v patě, to když nám sliboval čaj a pití po celou cestu zdarma a náš guide Dhuba nám kupoval vždy jen malou konvičku při snídani, obědě i večeři pro oba.. další chybou bylo předplacené jídlo 3x denně, co hrdlo ráčí, no jděte po takovém obědě s báglem do kopce…. Propříště snídaně , lehká svačina a večeře naprosto stačí…odpoledne a večer jsme procházeli Thamelem, turistickou čtvrtí, a začínali jednak s nakupováním všemožných suvenýrů a přelevných, nicméně kvalitních a značkových turistických oblečků a doplňků a také vychutnávali absolutní pohodu a uvolněnou relaxační atmosféru Nepálu a jeho obyvatel, na rozdíl třeba od Srí Lanky ( kde byli lidé ohromně vlezlí..). A taky dobré kuchyně, piva, všemožných příjemných vůní, uklidnˇující hudby linoucí se odevšad, a vše ještě zesílené v Pokhaře, teda až skoro v horách…prostě POHODA !

11.9. brzy ráno vyrážíme turistickým ( tzn. bez domorodců ) autobusem po jediné nepálské highway, asi do 230 km vzdálené Pokhary, města v podhůří Annapuren. Highway v Nepálu znamená, že maximální rychlost je na hranici 40 km za hodinu, poněvadž jet rychleji znamená skončit v divoké řece kopírující klikatou silnici, která je navíc sem tam přerušena sesuvem půdy, takže se občas jede drobná objíždˇka po šotolině..cesta i drobnýma přestávkama trvala přes 8 hodin, během které se nám náš guide snažil vnutit představu, že je jen guide a žádný batoh nám nosit nebude, tak jak je to ve smlouvě, kterou nám ráno předal po domluvě z předešlého dne s Ghurkou – ještě, že jsem měl originál papír, kde jsem si vše poctivě zapisoval, co že nám to Ghurka vnucuje, včetně nosiče, podepsané Ghurkou osobně…..V Pokhaře nás ubytoval v opravdu malebném hotýlku s nádherným ranním výhledem na Machapuchare, po našem Mačapuču, 6997 metrů vysoký himalájský Matterhorn, jemuž se tak podobá jako vejce vejci. Večer jsme dělali totéž, co předešlý den v Kathmandu a hlavně vychutnávali tu pohodičku všech pohodiček…a duševně se připravovali na začátek našeho 11 denního treku, 5 dnů nahoru do Annapurna base campu ( 4130 m ) a 6 dnů jinou cestou přes Poon Hill ( kopec, ze kterého je Annapurna i Dhaulagiri range jako na dlani ). No nahoru. Nahoru není stále nahoru a dolů stále dolů. V Himaláji se nahoru jde tak, že se přeleze jeden kopec, sejde dolů do údolí a začne se zdolávat další trochu vyšší kopec za ním…a tak dokola, o nějaké vrstevnici se může tak nechat zdát. Navíc s poznatkem, že nahoru se jde docela dobře, člověk se i trochu zapotí, vlastně pokaždé, zato dolů, to začnou navíc bolet kolena, které pak bolí ještě několik týdnů…..v Pokhaře nás ještě navečer Dhyba zavezl taxikem k Devi´s fales , divoké řece, která najednou mizí asi ve dvacet metrů hluboké díře v zemi…

12.9. ráno netrpělivě rozhrnujeme závěsy, abychom zahlédli osmitisícovky – výborně, obloha jak po vymetení, Mačapuča i Annapurny na nás již čekají !!! jdeme se ještě projít k nádhernému jezeru, Phewa lake, uprostřed kterého je malý ostrůvek s hinduistickou svatyní, kam nás zaveze místní převozník, je zde nádherný výhled na panorama hor, navíc v odlesku vody je vše vidět dvakrát, nádhera. Jen je malý problém se dostat zpátky, tak čekáme asi dvacet minut než domorodec pochopí, že zpátky plavat nebudeme. Kupuju si od jedné Tibet´anky good luck, dřevěný řetízek na ruku, vracíme se k hotelu a kolem desáté konečně vyrážíme ! no vyrážíme, taxi nás veze na místní bus, který nás přiblíží co nejvíce horám. Ovšem místní bus v Asii znamená, že na místo, kde si sednou dva Evropané, sedí tři Indové a v Nepálu čtyři Nepálci. Navíc, bus staví na každém rohu či křižovatce, kdy se do něj nahrnou prodavači všeho možného, nám to pak zakončil chudák Nepálec obvázaný krvavými obvazy, které mu snad dělali ještě Napoleonovi felčaři a dle jeho řečí a posunků jsme pochopili, že by snesl nějaké milodary. Tak jako většina ostatních domorodců i my jsme mu něco dali ( tak jako vlastně na těchto našich cestách dáváme chudákům a dětem, když usoudíme, že si to zaslouží…ovšem v Nepálu by si to snad kromě Ghurky zasloužil naprosto každý…tedˇ jsem si vzpoměl třeba na opravdu i malé děti podél celé cesty – 230 km – do Pokhary, kde v řece jedny vybírali kamení a druhé je roztloukali kladivy na štěrk, který po hromadách prodávali …). První opravdu ostré stoupání, podstatě 2 a půl hodiny do příkrých schodů ( téměř všechny cesty, po kterých jsme trekovali, byli krásně upravené, vydlážděné velkými kameny, poněvadž to byly vlastně jediné cesty i pro domorodce , až na pár vyjímek, kde tuto cestu zavalil sesuv půdy ) jsme v nadšení téměř vyběhli, než nás skolilo první vydatné nepálské jídlo, oběd, po kterém jsme ještě v odpoledním občasném deštíku šli další dvě hodiny do Pothany. Za vydatného svitu malé svíčky jsme se osprchovali a opět dosyta povečeřeli, a padli únavou do našeho pokojíku 2x2.5 metru ( dvě postele, místo na batoh, dveře, okýnko s neohrabaně stlučenýma deskama a téměř v každém i dalších pokojících zápachem po plísních – no udržujte takový pokoj v čistotě, v tom vlhku…).

13.9 Ráno nám domácí tluče kolem 5.30 na dveře, atˇ si otevřeme okenici – a vidíme něco úžasného, právě se ze tmy objevující dooranžovočervena nasvícenou Annapurnu. Zážitek. To se musí vidět. S otevřenou pusou a fotˇákem pak na ten úkaz hledíme další půlhodinu, než se úplně rozední. Pak k nám přišel asi osmiletý syn majitelky a lehce lámanou angličtinou se sira a lady zeptal, co by rádi na snídani…po vaječné omeletě, vynikajícím tibetském chlebu s džemem a trekking honey, muesli s mlékem a dostatečné dávce námi připlaceného thé vyrážíme na úžasnou cestu, kdy místy se vynořuje a opět schovávají jak Annapurny, Hiunchuli, Mačapuča….jako na dlani, dopoledne pravidelně se sluníčkem, kdy je to na vlastně po celou dobu treku na krátké tričko a kratˇase, odpoledne s občasným deštíkem na pončo, až nahoru do 4 km vysoko..kdo by to byl řekl, v krat´asích třeba v Alpách na Dachstein…ale pak jsme si uvědomili, že jsme skoro na stejné rovnoběžce jak nám dobře známá vyprahlá Saudi…Po cestě se v dešti seznamujeme s leechem, čti líčí, neboli malé i trochu větší, dejme domu třícentimetrové, ohromně hbité pijavice, které, jakmile se přichytnou na botu, píd´alkovitým pohybem jsou během chvilky v botě a nasávají krvičku. Než jsme to zjistili, jaké jsou to potvory, já měl v cíli druhé etapy asi tři v botě, Ivča dvě. Problém je ten, že ony chytře produkují heparin, aby si dosyta užili, zato ranka po nich nejenže svědí, ale hlavně krvácí dobrou hodinu i dvě..Od té doby jsme mazali boty drceným tabákem a repelenty, což ony bytostně nesnáší, přesto se tu a tam jedna přes tuto bariéru či seshora přes položený batoh či pláštěnku ve vysoké trávě dostala až ke zdroji. To pak byl jekot. Ivčin, samozřejmě. Druhou etapu jsme museli kvůli vodou strhlému mostu rozběsněnou řekou u New bridge ( moc nový asi nebyl ) zakončit asi dvouhodinovým obcházením v Kyumi. Sprcha, jídlo, v osm jsme jak zařezaní spali, některým se již začínalo zdát o těchto nových malých s krvežíznivých nepřátelích.

14.9 vstáváme kolem šesté do nevlídného počasí, navíc k New Bridge to máme dle našeho guida asi hodinu navíc místy přes landslide ( sesuvy půdy ), přes místo, kde snad líčí má nějaký kongres. Takže za občasného Ivčiného jekotu jdeme dvě hodiny, kde teprve řádně snídáme a v deset vyrážíme dál, přes Hot Spring ( v česku je u každého vřelého pramenu minimálně lázenˇské město, tady tím naplní nějakou jámu, kolem které nevede ani cesta, snad jen domorodci se tam chodí mýt..) do Chomrongu, místa, kde prve potřebujeme permit u check pointu ( a zjištˇujeme, že nejčastější trekaři zde jsou Angličani, druzí Američani, pak Francouzi, Němci, Australané, Češi na asi 50.místě s 55 lidmi za rok 2000….zřejmě to nebude jen kvůli vzdálenosti Himalájí z Ruzyně…). Znaveni obědváme přímo na upravené cestě, začíná se opět zatahovat obloha a Dhyba nám navrhuje, jestli tady nepřespíme. Chvíli přemýšlíme, ale nakonec pokračujeme, protože s takovou bysme do ABC nikdy nedošli…Za dvěapůl hodiny jsme v Sinuwě, když předtím z Chomrongu jsme sešli 2122 schodů asi za 45 minut – nazpátek to teda bude něco…A do Sinuwy zase nahoru…v 18:00 tam znaveni dorážíme, první objednáváme jídlo jako vždy, protože příprava domácím zabere vždy tak hodinku, jdeme se ospršit, ubytovat. Mají zde dokonce vykachlíkovanou koupelnu i záchod! Nevídané, v horách…vždy to bývá nějaká bouda bez světla, ale tady..u jídla se bavíme s majiteli, velmi příjemní lidé, náš guide nám na zdi mezi mnohými fotkami ukazuje jednu, na kterých je mladá holka, jejich dcera, která to dotáhla až na hérečku v hlavním městě a hraje ve filmech…ovšem televizi tady nemá každý, po cestě jsme ji potkali snad ve dvou lodžiích a hledělo na ni vždy tak patnáct domorodých lidí ( a kteří se vždy nejvíce smáli u zpráv, které hlasatel četl jakoby z novin..nejvíce smíchu vždy zasloužili zprávy, kdy četl, kolik lidí bylo zabito předchozí den při nepokojích mezi Maoisty a vládními vojáky…zvláštní druh humoru..). K té hérečce, na zpáteční cestě jsme ji potkali, když šla navštívit své rodiče, Dhyba s ní prohodil nějaké slovo, jí samé to trvá den autobusem z KTM do Pokhary a pak dva až tři dni pěšky do hor..horší to má ovšem náš guide, který, když chce vidět své rodiče, musí 6 dnů pěšky do hor tam a 6 dnů zpátky, bydlí totiž někde u Everestu, opravdu chudáci…

15.9. v 8:00 vyrážíme do Bamboo, kde v 10:00 snídáme, pokračujeme do Himalaye už s krásným výhledem na Mačapuču, kterou celou budeme podcházet zleva směr ABC, obědváme tady a s plným břichem vyrážíme na dvouhodinovou etapu do Deurali. Dobíjíme všechny baterky jak ve fotˇáku, tak v notebooku,který kvůli malé kartě do digitálních fot´áku vleču ssebou zatím vždy na každou naši výpravu, ještě že ten můj váží ani ne dvě kila…tady už je ale chladno,tak baterka musí být trochu nahřátá u těla , jinak počítač nechce naskočit…u večeře jsou s námi nějací Španělé, solo Francouz jen s guidem a Američan…Ivča zkouší nový zákusek, zapečenou snickers v lískovém těstu a je to ohromné..

16.9. opět v 8:00 vyrážíme přes nádherné údolí plné vodopádů, malých i větších říček, jde se nám velmi zvesela až k bodu, kde je pomníček pro tři Němce a jednoho Nepálce z roku 2001, na které spadla lavina prý jak stodola úplně seshora. Dhyba nás ubezpečuje, že lavinové nebezpečí je hlavně na jaře, kdy to spadlo v březnu i na tyto neštastníky. Přesto kousek opodál je velký splaz ledu a sněhu, po létě… po dvou hodinách snídáme v Machapuchare base camp v 3.700 m a psychicky se připravujeme na poslední vrcholovou etapu do Annapurna base campu, 4.130 m , kam za mírného poprchání přicházíme po dvou hodinách v 15:00. Jdeme se ubytovat, s přáním, aby ráno bylo alepon´ něco trochu vidět, když už sem tak dlouho jdeme. Začíná nás pobolívat hlava, přece jenom, jsme přes 4 km vysoko. Na večeři dávám jejich národní jídlo, Dhal bat, to je rýže se zeleninou, čočkovou polévkou, a vajíčky, Ivča tradičně nějaké nějaké zapečené brambory se sýrem a vejci plus oba jako vždy dvakrát denně česnečku na dobré trávení J Náš guide tlačí jako vždy Dhal bat, ráno ho snídá, má ho k večeři, k tomu vždy tatopani, tedy hrnek horké vody a takto se živí od dob, kdy ho jeho mamka odstavila od prsu, chudák, jako každý nepálec…..naproti nás leží jeden Izraelec s bolehlavem ( nás to trochu přešlo po dobrém českém alnagonu a procházce na vzduchu ) , vedle něho sedící druhý píše deník, ale v Hebrejštině, tak ani nevíme, jestli i něco o nás, kousek od nás sedí parta mladých lidí z Itálie spolu s domorodci..naši Němci, se kterými jsme se potkávali při cestě nahoru i dolů a se kterými jsme se večer bavívali, spí v jiné lodžii…tak povídáme s našim guidem a uléháme už před osmou

16.9 ráno vstáváme do totální mlhy mezi pátou a šestou, tak jdeme udělat pár symbolických foto, tak jako všichni ostatní, že jsme tu tedy byli, v kotli mezi osmitisícovou Annapurnou I – 8091 m, Annapurnou south 7273 m, Hiunchuli 6441 m a Machapuchare 6997 m. Smůla, říkáme si. Po ale asi hodině mlha začíná trochu ustupovat ! A všichni velikáni se postupně odkrývají, aby asi na necelou hodinu byly všechny krásně zblízka vidět. Nádhera, úchvatné, téměř dokonalé. Fotím jak o život, v tomto je kombinace digitál s PC dokonalá. Vidíme i stany nějakých expedicí, Dhyba říká, že jedni jsou Italové a další Španělé, asi chtějí zdolat Annapurnu I. Po osmé hory začínají opět mizet v závoji mlhy a mraků, jdeme posnídat a v 9:15 začínáme sestupovat. Občas některá z mraků vykoukne, takže se stále dá na něco dívat. Míjíme MBC, začínají mě pobolívat kolena, Deurali, kde obědváme a před šestou večer přicházíme k Bamboo, kde nocujeme.

17.9. sestupujeme stále níž, ač se to nezdá, protože se jde stále dolů – nahoru – dolů …to, že jsme už kolem 3 km vysoko čteme z informačních cedulí u lodžií, a za Sinuwou nás čeká těch 2122 schodů zase nahoru do Chomrongu, kde to kolem třetí už pro ten den balíme, atˇ máme jedno odpoledne taky pro sebe. Bavíme se s jedním Rakušanem s Insbrucku, který je tu poněkolikáté, je to takový rychlotrekař, normálně je tento trek psaný na 10 – 14 dnů, my ho šli 11 dnů, jemu to trvalo tři dny sprintem nahoru a tři dolů, chudák jeho guide, moc si nevydělá a ještě se málem sedře z kůže…

18.9. za Chomrongem míjíme pole marihuany, která je tady vlastně všude, proto jsou ti nepálci tak happy ( v KTM nám trávu cpali na každém kroku, když se naoko projevil zájem, zatáhli nás do nějaké čajovny a už nám nutili hašiš..jeden mladík, totálně na šrot nám nutil hašiš i před strážcem zákona, kterému to bylo zjevně jedno…) obědváme v Chille, kam nás doprovází dvě malé moc příjemné školačky, které zřejmě tuto trasu chodí do školy denně, tj. hodinu strmě dolů a hodinu a něco ještě strměji nahoru..kokina jsme neměli při ruce, tak jsme jim dali pro nás opravdu pár peněz jako vždy a každém, komu nám přijde líto, jejich reakce se ale podobala reakci Čecha na výhru v Jackpotu, ach jo, chudiny…po obědě už pomalu vcházíme do prvního rododendronového pralesa, škoda, že kvete až za měsíc, stále dnes stoupáme, s Ivčou jsem natočil krátké památné video o zkur… Himalájích ( kdy myslela, že dolů už půjdeme dolů a ne celý den nahoru… ) a navečer přicházíme do Tadapani, kde se seznamujeme s příjemnými Francouzi, se kterými se potkáváme poté jak v Pokhaře, tak i v KTM…

19.9. dnes by jsme měli přijít do maoistické vesnice, Ghorepani, nad kterou je poslední náš himalájský cíl, Poon Hill s jeho údajným nádherným výhledem dle Lonely planet…procházíme malou lodžíí, kde snídáme, majitelé jsou mladí lidé s malým děckem, o kterém si myslíme, jak je to roztomilá holčička, po půl hodině se dovídáme, že je to chlapeček, okatý po pěkné mamince…pokračujeme a obědváme v příjemné lodžii, kde i přitápí, tak sušíme ponožky a propocená trika, venku stojí asi deset koníků a různá drůbež, která nám při obědě dělá společnost, jeden z koníků nám chtěl jít dovnitř taky pomoci s obědem. Já pro změnu dávám pizzu, na kterou mám chutˇ od včerejška, kde ji v Chilli sice inzerovali na boardu, nicméně neměli….nahlížíme do kuchyně, a tak jako všude v Nepálu, raději jsme to neměli ani vidět, ohýnek na zemi, v kastrolkách se dělá vše dohromady, špína, u toho drůbež, sedící kuchařka jako paní domácí..no radši nevidět, ale konečná jídla jsou opravdu vždycky chutná…v Ghorepani žádné maoisty-komunisty nevidíme, oni vlastně ale nejsou červení jak red skini, nicméně pro nás jsou asi neškodní, naštěstí.

20.9. vstávám kolem páté, Ivča odmítá na Poon Hill vylézt, tak jdu s Dhybou a s mraky zde v Ghorepani ubytovaných trekařů, po asi hodině jsme nahoře, no je nás tam dobrá stovka.. úžasně je nasvícená Dhaulagiri 8.172 m prvním sluníčkem, na druhou stranu jde vidět Manaslu, Annapurny jsou v mracích..hmmm.. mezi sedmou a osmou všichni sestupujem, jak přicházím za Ivčou, mraky se trhají a Annapurna South, Dhaulagiri, mezi nimi nejhlubší údolí na světě ( přes 6 km ! ), Nilgiri 7061, Hiunchuli se opět ukazují v plné kráse, no nádhera, musí se to vidět…Ivča měla tedy štěstí, já vlastně taky. Kolem desáté se vydáváme na předposlední etapu, téměř celý den jdeme z táhlého kopce s občasným stoupáním, až na poslední úsek, ze kterého se mi dělá nevolno, když k němu přicházíme – něco přes 3 tisíce schodů dolů k řece, jak tvrdí Dhyba, jemuž to posledně počítal nějaký Japončík, kterému dělal guida. Podle bolesti mých kolen těch schodů muselo být snad ještě víc…ubytováváme se v příjemném penzionku u řeky s nějakýma ujetýma Skotama, on je malíř a ona pracuje ve zdravotnictví, nicméně je ujetá jako její introvertní partner, no ujetí, jakoby přišli z party hippie ze šedesátých let. My zkoušíme napotřetí marjánku, zase nic, asi nám vždy prodávají obyčejnou trávu…

21.9. úplně poslední etapa, téměř po rovince, naproti potkáváme spoustu mladých lidí, plných elánu, no nezávidím jim, už toho máme docela dost, zase někdy příště, až si dobijem baterky, odepisujeme se na check pointu a jdeme na bus, domorodý, který nás po tří hodinách přiveze do Pokhary, občas trneme, jak je v Asii zvykem, cesta pro jedno auto, natožpak pro autobus a v zatáčče nás předjíždí auta, vpodstatě se vždycky divíme, že je jich těch Nepálců ještě tolik moc..v Pokhaře jdeme po pozdním obědě se projít na jejich úžasnou corniche podél jezera, pohoda, zase ty jejich vůně, opět pivko téměř jako každý den v horách, tedˇ však má báječnou příchutˇ našeho trekového vítězství J za babku kupujeme značkové bundy north face ( pětistovku za jednu..) já super botky Denali ani ne za tisícovku, protože moje Hitechy jaksi nevydržely a na další náš plánovaný trek na Novém Zélandě za tři měsíce budu dobré boty potřebovat jako sůl, ještě nějakou švýcarskou termosku, karabiny, trika, dvoje na míru ušité odepínací rychleschnoucí kalhoty asi za dvě stovky…

22.9 brzy ráno přijíždíme na místní bus nádraží taxikem , nasedáme do busu a asi v půlce cesty by nás tři měl někdo čekat a svézt na raftu, což jsme si taky předplatili.Původně jsme chtěli raft na dva dni, ale jak Dhyba vtipně poznamenal, za dva dni by nás ty rozvodněné pomonzumové řeky přivezly až do Indie… Řeky v horách jsou nádherně čisté, tady dole ale při končícím monzumu už jsou hodně hnědé, z bláta, takže, když nás tam nikdo nečeká, raději bereme zpátky peníze, vůbec nás to nelákalo v té špíně…přes množství check pointů navečer dorážíme do KTM, jdeme zase do našeho zahradního hotelu a hned vyrážíme za pohodou do ulic…

23.9. celý den probrouzdáme po ulicích, nakupujeme poslední suvenýry – úžasné zkamenělinky šneků, které jsou po rozloupnutí uvnitř kamínků, vonné tyčinky, koření, čaje, dřevěné masky, báječnou knížku o nejkrásnějších trecích na světě – už se těšíme…. konfirmuje v aerolinkách letenku, Sunjib se za náma přijel rozloučit, přinesl nám i nějaké dárky – čaj a jejich bubínky na hraní, je to od něj milé, vlastně, taky jsme mu toho spoustu přivezli z Riyadhu…

24.9 ráno nás spolumajitel hotelu veze na letiště, kolem sedmé stoupáme nad mraky, nic nevidíme, škoda, sem to bylo stoprocentní..až Indie, Pákistán a Irán je jak na dlani, opět náš Perský záliv bez mráčku, v Dohá při obědě sledujeme lidi a díváme se na nějaký film v počítači…No a v našem Riyadhu jsme cobydup, hodina letu z Dohá, opět si lebedíme jak je to fajn mít letiště pár kilometrů za domem…

fotoalbum zpět na hlavní stránku