Nový Zéland

29.12.2003 – 18.1.2004

Odlétáme z našeho domovského Riyadhu lehce po půlnoci 29.12.2003 tak, abychom stihli oslavu nového roku na nejvýchodnějším místě, kde jako první oslavují příchod nového roku – na Novém Zélandě. Let byl trochu delší, na mezipřistání v Hong Kongu jsme díky časovému posunu plus 5 hodin šli po 7 a půl hodinách ve 12:30 , odlétali směr Auckland o dvě hodiny později, vzhledem k dalšímu časovému posunu opět o 5 hodin jsme dosedali po 9 hodinách letu na Nový Zéland lehce po 7 ráno, ale už 30.12 takže den 29.12 pro nás trval ve skutečnosti jen 14 hodin…za který náš Boeing 777 hongkongské společnosti Cathay Pacific naletěl 16 tisíc kilometrů…

30.12. Auckland – po nezbytných imigračních procedurách, na kterých si kiwi dávají nesmírně záležet ( nesmí se dovážet žádné jídlo, pokud se veze něco, co je součástí trekové výbavy, je nutné aby to prošlo jejich desinfekční kontrolou , aby tam náhodou nebyl nějaký nechtěný hmyz či jiné organismy nepřátelské novozélandské přírodě, takže nám alespoň vydesinfikovali stan, boty a další výbavu uznali, že máme pořádku… i když na druhou stranu nevím, proč totéž nedělají i při odletu, aby naopak zbavili naše věci jejich odporných pouštních mušek a uchránili zbytek světa od tohoto dotěrného hmyzu…) Na letišti jsme vyměnili dolary za dolary, US za kiwi, a zavolali do půjčovny aut, kde jsme měli předem po netu zarezervovanou Corollu ( 39 NZD za den, 780 NZD plus benzín asi 1.1NZD za litr, tedy něco kolem 1200 NZD za 20 dnů, jeden NZD je asi 17 Kč, takže docela láce..). Po asi půl hodině už jsme seděli v našem novém autě, pronajatém na 20 dnů , najezdíme přesně 5357 km. No seděli, Iva si libovala, já si velmi pomalu zvykal na volant vpravo a jízdu v levém, tedy obráceném jízdním pruhu. Ještě, že to byl automat a nemusel jsem řadit, i tak se mi zpočátku několikrát stalo, že jsem chtěl podřadit s tím, že jsem otevíral dveře…i hloupé blinkry jsou obráceně, takže téměř pravidelně jsem za suchého, slunečného dne stíral stěrači místo ukazování změny směru jízdy. Půl hodiny mi trvalo, než jsem se s tím duševně vyrovnal, i tak jsem ještě po třech dnech najel od benzínky na dálnici do protisměru, ještě, že jsem se teprve rozjížděl, protijedoucí auta se nestačila divit, a jak jsme se později bavili s ostatními turisty z Česka, stalo se to všem..…no, pro evropana vcelku nepochopitelné věci, proč dělat věci ještě složitějšími…Náš první cíl v Aucklandu byl podmořský svět Kelly Tarlton – velké mořské akvárium, ve kterém se chodí v takové prosklené trubici po dně a kolem vás plavou žraloci, manty , murény..radost pohledět. Jen si nedovedu představit, kdyby ta trubice nevydržela nápor té masy vody, to by asi tu havětˇ nemuseli dlouho přikrmovat…součástí akvária byla i velká hala, kde jsou vytvořené podmínky jako na Antarktidě, takže tučňákům, kterých tam mají snad stovku, je tam hej. Pro mě osobně jsou to asi ta nejsrandovnější zvířata – jejich hromadné úprky do vody jak na povel toho nejhlavnějšího tučňáka, vyskakování z vody na břeh, to byl zážitek, při kterém se směji i teď, když si na to vzpomenu. Odtud jsme jeli kousek dál na jejich jednu z nejznámějších pláží., ne že by nás nenadchla, ale i přesto, že tam bylo léto v plném proudu, jsme my seděli v bundách a svačili, zatímco domorodci se opalovali, ti hodně otužilí se, vesměs v neoprenech, koupali. Mohlo být tak kolem 20 stupňů, pro nás zhýčkané saudským sluníčkem nepředstavitelná kosa, na kterou jsme si museli zvykat. Odjeli jsme odsud do nákupního centra, abychom nakoupili potraviny a doplnili trekovou výbavu ( karimatky, nový stan, trička..). Supermarkety mají na evropské úrovni, ceny přiměřené, oblíbili jsme se Park´n´save, Countdown a Warenhouse, protože byly téměř na každé vesnici. No vesnici. Tam snad vesnice ani nejsou, jede se 100 km po silnici a pak se objeví menší či větší město, alespoň to nezdržuje v přesunech po silnici. Kde se může celou dobu jet stovkou. Někdy i více. Pak vás ale může přistihnout policie, jako se to stalo mně, kousek pod Ruapehu, nevěda, jaké jsou limity, mi naměřili 128 km, vystavili šek na 230 kiwi dolarů ( asi 160 USD ) a ani se se mnou nebavili. Šek jsem pečlivě uchoval, jezdil celou dobu max. stovkou no a když jsem ho chtěl jít o víkendu před naším odletem jít zaplatit na policejní stanici, sloužící policajt se mě zeptal, jestli o pracovním dnu tady ještě budu, já že zítra odlétáme, další dotaz jestli sem na Zéland ještě přijedeme, já že nevím, tak řekl, ať to vyhodím…tak jsem si to nechal na památku…

31.12 vyrážíme na poloostrov Coromadel, podle fotek z knížky nádherná příroda, moře, ostatně jako všude na Zélandu, děláme polední piknik na pláži ( domorodci opět v moři, my už jen v mikinách, otepluje se! ), přes velmi upravené vodní zahrady Rapaura, kde strávíme asi 2 hodiny procházením až k malým vodopádům jedeme za prvním našim větším cílem - Cathedral cove, což je ohromná díra ve skále na pláži, která jde projít jen za odlivu. Zrovna byl odliv, už samotná procházka po pobřeží k tomuto útvaru byla kouzelná, asi hodinový bushwalk jak říkají kiwi. Kousek odtud byla nádherná Hahei beach, kde jsme chvilku poseděli, asi 10 km odtud byla známa Hot water beach, kde horká voda vtéká do moře. Já to poznal tak, že když jsem si stoupl přesně na břeh pláže, kde se mořská voda vrací zpět do moře, tak najednou se stojí v opravdu vřelé vodě, než to další vlnka zředí a nohy ochladí. Údajně když si člověk na pláži udělá díru, po čase by se měla naplnit horkou vodou. Děr tam bylo, každá ale na sucho. Asi nebyl ten pravý den k horkým lázním. Navečer ještě uháníme do Taurangy, což mi doporučila sestřička- kiwi ode mě z práce, zvláště jejich rekreační oblast kolem Mt.Maungui. Chtěli jsme tam trávit ráno a dopoledne být už v Rotoruře, v Tauranze ale bylo úžasně, tak jsme tam zůstali celý následující den. Hodinu před půlnocí dorážíme do Taurangy, hned na corniche jsou bary a diskotéky, veselo, přidáváme se k silvestrovským oslavám příchodu nového roku, do česka posíláme hned po půlnoci vtipné sms ( v Česku je teprve poledne 31.12. pro nás loňského roku.. ), po ulici chodí skotští dudáci a vyhrávají ( jedni z prvních osadníků NZv 18. století byli právě skotové, kteří hledali ráj na zemi, až ho našli na NZ, ostatně i velký Dunedin znamená ve skotštině Edinburg..).

1.1.2004 Brzy ráno se budím přesně za východu slunce, udělám pár fotek na památku ( v česku teprve zapadá loňského roku ), a jdeme obdivovat krásu místní rekreační oblasti, o které si myslíme, že tam dlouho nevydržíme. Nicméně Mt.Maungui nás okouzlila, celou jsme ji obešli nádhernou pobřežní cestičkou a nakonec ji i vylezli, odkud byl úžasný výhled na celou oblast Bay of Plenty…odpoledne ještě jdeme na pláž zkusit vody Pacifiku, opět ledárna, při souboji s vlnami se ale tělo zahřeje, pláž naprosto plná, sluníčko už pěkně pálí, takže jsme to trochu podcenili, byť se neustále mazali faktorem 20, večer jsme trochu dočervena…

2.1 přejíždíme do termálních oblastí, kolem Rotoruy, města gejzírů a hlavně sirného zápachu. V DOC ( informačním středisku ) bereme materiál, co hlavně navštívit, vybíráme Wai-O-Tapu a Waimangu. V prvním údolí je známý gejzír Lady Knox, kolem kterého jsou sedačky jak v divadle. Přesně v deset přichází domorodec s pytlíkem mýdla, dovykládá historii tohoto úkazu a pytlík s mýdlem tam vsype. Po asi deset minutách se gejzír probouzí a začíná tryskat asi na půl hodiny. A tak to tam pro turisty každý den dělají. Odsud jsme se přesunuli o kousek dál, kde ze země tu syčí pára, tu má jezírko modrou čí jedovatě zelenou či červenou barvu, teplotu kolem 90 stupňů až jde z něj pára, tu bublají bahýnka…skoro jako v pekle. Jestli teda nějaké existuje. Údolí druhé – Waimangu, je zase zajímavé tím, že vzniklo v roce 1884, předtím tu byl jen prales. Najednou vzniklo údolí plné gejzírů, termálních pramenů a největší termální jezero na světě, údajně zde byl i osmý div světa – růžové a bílé terasy, které ale erupce nedaleké sopky Mt.Tarawera pohřbila pod lávou a bahnem před asi sto lety…zvláštní ale nádherná oblast, protože už bylo odpoledne, procházeli jsme to téměř sami, moc jistí jsme se ale necítili.Na konci údolí přijíždí poslední shuttle bus s poslední hrstkou turistů a veze nás zpátky k autu. Večer přejíždíme k našemu zítřejšímu cíli – oblasti tří sopek – Tongario, Ngauruhoe a Ruapehu, kde si uděláme jednodenní treky. Při západu slunce ale projíždíme kolem největšího NZ jezera Taupo , odkud je na tyto spící velikány krásný výhled, tak se chvilku kocháme. Jezero Taupo je taky zajímavé tím, že při své ohromné velikosti 30 x 40 km je vlastně veliký kráter, jak jinak na NZ, vyplněný vodou, takže je to největší sopečné jezero na světě. Kráter sopky, která eruptovala před 25 000 lety. Ani ve své nejbujnější fantazii si tu erupci nedovedu představit… A taky u něho sledujeme talentované i netalentované golfisty, jak se snaží dopravit malý bílý míček do jamky , která plave na pontonu 5 x 5 metrů asi 100 metrů od břehu. Samozřejmě za drobný poplatek, v případě úspěchu ( o kterém pochybuju, i Tiger Woods by měl asi tisíce pokusů…) je čeká nevíme jaká odměna…Oni Kiwi alias Novozélanďani jak se jim říká mají jednu ohromnou vlastnost – všude, kde se dají z turistů dostat nějaké peníze, se o to také víceméně s úspěchem snaží. Takže kde je nějaká byť malá přírodní zvláštnost, už se za to platí, pokud tam žádná zvláštnost není, oni si něco vymyslí a buď něco pěstují, nebo vyrábí, aby to mohli turistům, kterých na NZ jezdí opravdu hodně, prodat či ukázat za peníze. Opravdu , komerce na každém kroku.

3.1.brzy ráno vstáváme, auto necháváme na parkovišti, všechny věci schováváme do kufru ( krade se tady ) a s batohy vyrážíme na denní přechod Tongario crossing, můj vysněný trek, který jsem objevil v knížce nejkrásnější treky světa, kterou jsme si před pár měsíci koupili v Kathmandu v Nepálu. Ivči se trek moc nelíbil , pro mě to byl jeden z nejlepších , které jsem kdy absolvoval. Po velmi strmém ranním stoupání, kam naštěstí nepražilo sluníčko jsme se dostali až k vlastním kráterům Tongaria, kterých je hned několik ( jižní kráter, červený..). A hned vedle začíná nádherný kužel Ngauruhoe, něco jako japonská Fuji. Tříhodinovou cestu tam i zpět na vrchol Ngauruhoe bych určitě zvládl rychleji, ale asi by nevybyl čas na dokončení treku, tak jsem to vzdal a vyběhl sám na nejvyšší vrchol Tongaria-1967 m , za hodinu jsem byl zpátky u Ivči, která si čekání krátila kocháním se na přenádherná Emeraldová jezera tyrkysové barvy. Tongario dalo o sobě vědět naposledy v roce 1926, Ngauruhoe soptila v roce 1975, o kousek dál za námi stojící nejvyšší hora severního ostrova Ruapehu soptila v září 1996, kdy při mohutné erupci vyletěly masy kamení a popela až do výšky 18 km. Na tu půjdeme zítra. Kolem modrého jezera jsme prošli ke hraně Tongaria a začali sestupovat, po celodenním přechodu různobarevných lávových polí začínala vegetace, v nížině přecházející v prales. Při treku jsme se seznámili s Jirkou a Petrou, kteří sem přijeli po tříměsíčním putováním Austrálií, odsud měli zpátky do Česka namířeno ještě přes ostrovy v Jižním Pacifiku. Původně jsme měli také namířeno na Fidži či Vanuatu, ale to bysme museli mít trochu více dovolené, jinak by jsme nestihli Zéland projet celý. Autobusem a stopem jsme se dostali zpět k našemu autu a přejeli do kempu pod Ruapehu, kde na nás Jirka se Petrou už čekali. Při usrkávání Ginu jsme je přemluvili na trek ke kráterovému jezeru na vrcholu Ruapehu, kam jsme se vydali brzy ráno následujícího dne.

4.1. jedeme nejdříve prudce stoupající horskou silnicí k terminálu lanovek ( Ruapehu je zimní lyžařské středisko ), za 17 dolarů kupujeme každý zpáteční jízdenku a po vysednutí z nejvyššího bodu lanovky pokračujeme 4 hodinový výstup tu po sněhu, tu přes ledovec či lávové pole k vrcholu. Za opět nádherného slunečného počasí, kdy je vidět do dalekého okolí ( dokonce i asi 150 km vzdálená další sopka Mt.Egmont, tyčící se z naprosté roviny na západě ) přicházíme k nádherně modrému kráterovému jezeru, které vypadá velice nevinně vzhledem k tomu, že odsud před 7 lety létalo kamení a popel až do výšky 18km….sestup trvá ani ne polovinu času co výstup, navíc, je sranda jít po sněhu a ledovci dolů ( za normálních okolností by jsme bez úvazů na ledovec ani nevstoupili, nicméně před námi šly nějaké výpravy s místními guidy, bez výbavy, tak jsme šli v jejich stopách…) . Sedli jsme si kousek nad lanovkou a kochali se pohledy na Ngauruhoe a povídali si, do odjezdu poslední lanovky v 16:00 zbývalo dost času. Tak se nám to kochání zalíbilo, že když jsem se podíval za pět 4 na hodinky, jako by do nás střelil. Ještě že jsme byli kousek od lanovky…..Večer přejíždíme co nejblíže k Wellingtonu, kde máme další den objednaný trajekt na jižní ostrov. Tady pod Ruapehu jsem chytl tu výše zmíněnou pokutu.

5.1. ráno do Wellingtonu chybí pár kilometrů. Toto hlavní město nás dostalo, jedno z nejhezčích měst, které jsme zatím viděli. Zajeli jsme si na Viktoria peak nad město, ze kterého je nádherný výhled na celé město, které se rozprostírá kolem dokola v různých zátokách, všude čisto, jak je ostatně na NZ zvykem, krásné domy, moře, čistá pláž uprostřed města. Trajekt jsme málem nestihli, byl sice psaný, že odjíždí ve 14:00, než jsme se přes traffic dostali k němu před půl druhou, jen co jsme zajeli dovnitř, zavřeli vrata a ve třičtvrtě už se vyjíždělo…na palubě bylo plno, navíc, dalo se stále na co dívat, i když jsme byli po chvilce slaní jak slanečci…cesta přes Cookovu úžinu, trvala 3 hodiny, přičemž dobrou polovinu z 80 km se trajekt plavil v Malborough sound ( sound jsou vlastně fjordy pro kiwi ), kde se chodí populární Charlotta track, takže, jako by jsme ho absolvovali. Picton jsme si mysleli, že bude nepěkné místo, kde přistávají jen trajekty, nicméně nás mile překvapilo svou , byť malou, zelené upravenou pláží a parčíkem dohromady. Takže jsme tady chvilku pobyli. Navečer se vydáváme na dlouhou štreku směr západní pobřeží, já bych jel nejraději co nejvíce podél moře, Ivča chce jet vnitrozemím, opět vyhrává názor drahé poloviny a při cestě vnitrozemím si tuto volbu nemůžu vynachválit. Nádherné hory, které navíc při západu slunce se dozlatova zabarvují, nádherná příroda ( a výborná navigace..)

6.1.jako jeden z opravdu mála dnů, kdy nám prší, naštěstí máme namířeno jen na Seal colony u Westportu ( první seznámení s divokými tuleni, kterých je na NZ opravdu hodně..) a dál pak na palačinkové skály v Punaikiki. No palačinkové. Pobřežní oblast je tvořena skály tvořenými ze sedimentů, takže to vypadá, jako ohromné sloupce lívanců naskládaných na sebe, a do toho buší příboj. Pěkná scenérie.Pokračujeme za nevlídného počasí dál na jih, tato cesta je pro mě po několik dnů úžasná tím, že , až kromě tohoto zamračeného dne se po západu slunce jede stále směrem souhvězdí Jižní kříž, které jasně svítí nad jižním obzorem. A zajímavým pro mě bylo také souhvězdí Orion, které je v těchto zeměpisných šířkách postavené vzhůru nohama…

7.1 ráno se probouzíme do nádherného slunečného počasí kousek od známých ledovců Franz - Josef a Fox. Slavné jsou tím, že ačkoli jsou to ledovce, končí nějakých 20 km od moře prakticky v tropickém pralese, zvláštnost, která se nikde jinde na světě nevidí. Po příchodu k terminálu Franc Josefa (pojmenovaný jeho objevitelem, Rakušanem, na počest jeho císaře ) se vydáváme za skupinou lidí, vedenou guidem, na ledovec, ale vzdáváme to asi po 200 metrech, kdy si skupina začíná nasazovat mačky a pokračuje dále nahoru. Platit se nám za guida nechce, to by musel člověk mít ssebou tiskárnu na peníze, aby si mohl zaplatit každou atrakci, kterou kiwi nabízí. . I tak je to pro nás zážitek. Přejíždíme k ledovci Fox, jdeme jen k terminálu a kocháme se. Těšil jsem se, že si udělám krásné fotky od nedalekého jezera Matheson, ze kterého je nádherný výhled na Mt.Tasman a Mt.Cook, ale kolem Cooka se zrovna začínají sbíhat mraky, tak se mi v jezeře zrcadlí jen Tasman, i tak je u jezera s výhledem, kterému se říká View of views, tedy pohled pohledů, báječně a procházka je příjemná. Navečer přejíždíme přes sedlo Haast do vnitrozemí.

8.1. je naším prvním cílem Wanaka a hlavně její Puzzling world, sice to vypadá jako lákadlo pro děti, ale vpodstatě všichni máme v sobě kousek dítěte, tak zastavujeme a obdivujeme holografické obrazy a různé vizuální a fyzikální klamy, smějeme se ve velkém bludišti, kde hodinu potkáváme stále stejně nešťastné tváře lidí, snažící se dostat ven..Po cestě na Queenstown zastavujeme ještě ve malém zlatokopeckém městečku ( kterých na NZ hodně, zlatá horečka zde vrcholila začátkem 19.století..) a u Kawaru bridge, mostu, kde vznikl bungee jumping. Atrakci pěkně rozšířili, a tak směrem nádherně modrá voda v kaňonu protékající řeky stále někdo na pružném lanu padá…Queenstown je asi hlavní město turismu na NZ, leží na břehu jezera Wakatipu, které krásně mění svou barvu v měnícím se slunci, někdy připomínající i krásně modrou mořskou zátoku. Prošli jsme si obchůdky, poseděli v parčíku na břehu jezera, v informačním středisku si vyzvedli poukaz na přenocování na Routeburn Falls hut, který jsme si zabukovali dopředu přes internet ( 2 měsíce předem, bývá zcela vyprodaný.. ) a na který se vydáme zítra.

9.1. protože na výše zmíněnou chatu na Routeburn track to máme jen něco přes 4 hodiny do kopce, ráno se ještě vydáváme na Bob´s Peak, což je rozhledna nad městem s nádherným výhledem na město a jezero a přilehlé The Remarkables, úžasné hory vystupující přímo z jezera. Zpátky se nám trochu zatáhlo a zapršelo, proto jedeme dolů lanovkou a vyjíždíme směrem Glenorchy, za kterým začíná náš dvoudenní trek. Ten začíná zcela atypicky, obcházkou sesunutého místa u řeky přes nádherný, leč místy rozbahněný les, takže jsme od bláta až za ušima hned od začátku. Příroda úžasná, výhledy první den treku kazí mraky, vlastně i druhý den ráno, kdy se já samotný vydávám na nejvyšší místo treku do Harrisova sedla. Noc v chatě pro asi 48 lidí ve dvou místnostech byla super, ohromnou disciplínu všech jsem málem zkazil jen já, když jsem se potmě, jen s čelovkou, abych nikoho nerušil, sápal do cizího spacáku a málem nadal dotyčnému, jakto že si představuje využívat komfortu mého lože. Prostě jsem si spletl místnosti. Iva se smíchy neudržela, naštěstí stačila vyběhnout ven.

10.1.ráno vybíhám do Harissova sedla, Iva chrní až do 11, kdy ji budím, prý se o mě moc bála tak to radši chtěla zaspat. Ženské….Dolů se jde pohodě, bereme to i přes ten sesuv a obcházku necháváme pro měkoty, i když , kdyby to ujelo, k čemuž nebylo daleko, pěkně se v čisté řece vykoupeme…Projíždíme Queenstown, opět piknikujeme u vody a pokračujeme přes Te Anau směr Milford Sound, nicméně cesta je dlouhá, tak parkujeme kousek za Te Anau s tím, že ráno za světla pojedeme jednu z nejkrásnějších silnic na světě..

11.1. Lonely planet má asi pravdu, cesta vede k vysokým horám, zužuje se, zastavujeme u Mirror Lake, ve kterém se nádherně odráží protější vrcholky hor, a pokračujeme v mírném stoupání hlubokým údolím podél nádherně modré řeky, panoramata jsou úžasná, navíc blankytně modrá obloha. Cesta pokračuje přes Homérův tunel , což je vpodstatě díra ve skále s asfaltovým povrchem, nic jiného není upraveno, žádná světla, voda stéká po stěnách, to je aspoň tunel…po kilometru a něco vyjíždíme do hlubokého údolí, které končí slavným Milfordem…no slavným, jednak je to jedno z nejdeštivějších míst na světě ( ročně naprší cca 8 m srážek ..) a jednak, otravných mušek je tu jaksi víc..ve starých mýtech domorodých Maorů jsou tu mušky proto, aby tu zůstala divočina navěky a ne aby si tu lidé postavili domy a města…daleko od pravdy to není, jenom lidé tu postavili velký rest house, terminál pro výletní lodi a malé letiště pro výletní letadla a helikoptéry……prostě, Kiwi se chtějí pochlubit světu, jak nádhernou přírodu mají, samozřejmě ne zadarmo…my se jenom procházíme podél pobřeží, alespoň na chvilku nám neprší, takže uděláme pár fotek nás a slavného Mitre Peaku, kopce, který se majestátně tyčí uprostřed tohoto fjordu do výšky 1692m….je to tu opravdu nádherné, až na ten déšť a ty mušky…dáváme si opět kapučíno, já dobíjím jak zvykle baterky do fotiho přístroje a notebooku, v sílícím dešti prcháme zpět k Te Anau a litujeme plné autobusy turistů, že jim pro tentokráte nevyšlo počasí alespoň jako nám…Po cestě tam hned za Homérem jsme se vlastně stavili ještě k chiasmatu, místu, kde voda za miliony let navrtala skálu jako ementál, ještě že jsme u toho zastavili, jinak jsme úplně uvařili brzdy naší toyoty a dali jim na chvíli zadechnout…V Te Anau v informačním středisku se rozhodujeme, zda se jet podívat na místní jeskynní zvláštnost – svítící červy na stropu, což vypadá jako nebe v noci, a nebo se této komerční záležitosti vzdáme a zpět nahoru k ferry to vezmeme oklikou po South Scenic Route podél nejjižnějšího místa Jižního ostrova Nového Zélandu, Slope Pointu, 46 st 40 min 40 sec jižní šířky..Rozhodujeme se pro Scenic Route a asi děláme dobře, téměř dvoudenní cesta je úžasná, podél Tasmánského moře po pobřeží se zastávkami u krásné Gems stone beach, dále u Nugget Pointu, jediného místa na světě, kde žijí ve volné přírodě dohromady žlutoocí tučnáci, tuleni a sea lions , procházíme druhohorním zkamenělým lesem z Jurského období ( 160 mil. let ) na pobřeží Curio bay, naštěstí je odliv, kdy jde tímto jedním z největších zkamenělých lesů na světě projít, díváme se a smějeme se kousek dál navečer z krytu kukaňky nad pobřežím na návrat samotářsky žijících žlutookých tučnáků z lovu v moři , já jdu po pás do ledového už Pacifiku a do deseti metrů ode mě je hejno Hectorových delfínů, které v této zátoce – Porpoise bay- žije, ještě před příjezdem k moři jdeme prozkoumat vápencovou jeskyni, což ale kvůli strachu pro tentokráte slabší poloviny lidstva vzdáváme asi po dvaceti metrech v podzemí ( i když předtím z jeskyně na druhé straně vylézají dvě české holky plné dojmů, nicméně obě měli čelovku, my jen jednu, a s takovou výbavou to fakt nešlo…), zastavujeme u výše zmíněného nejjižnějšího Slope Pointu, u asi hodinového hezkého bushwalku k malým vodopádkům se na parkovišti bavíme s holkou z Brumova, která si sama po asi dvouměsíční brigádě tady půjčila auto a dala se také na prozkoumávání Jižního ostrova…V noci přijíždíme do skoroskotského Dunedinu

13.1 ráno se dáváme do prohlídky Dunedinu, opravdu krásného, čistého, upraveného města, proslaveného svojí Otago University. Původní obyvatelé byli před asi 200 lety skotové, kteří se tady usadili na cestě do ráje, když ho v té době hledali ( a našli, je to tady opravdu kouzelné, moře, zátoky, hory..). První jdeme na nejstrmější ulici světa – Baldwin Street, je to opravdu fuška jít kousek po ní nahoru..odtud míříme k Tunel beach, kterou jaksi nemůžeme najít, zato ostatní pláže obležené surfaři v neoprenech stojí za to. Jedeme tedy k dalšímu cíli, jedinému kiwi zámku – Larnach Castle, chceme si ho jen vyfotit, vrátný nás dovnitř ale nepouští, prý z cesty kolem je na zámek pěkný výhled…celý zámek tedy objíždíme, ani skulinkou v lese jej nevidíme, takže směrem k vrátnému se nám zpátky nechce, dostáváme se k zámku kouskem lesa. Je krásný, ale malý, na naše poměry taková větší, starobylá vila v nádherné zahradě…čas kvapí, sjíždíme k moři a přes centrum města ( v zátoce sleduju nový sport – snowboard s padákem na moři – těm to ale v tom větru sviští, úžasné! ) se vydáváme směrem Mt.Cook, Iva ale těsně po projetí Oamaru, místa známého svými pískovci ( jedna ulice tady připomíná svými bílými pískovcovými fasádami Řím..) se dočítá v Lonely Planet, že zde žije velká kolonie tučňáků tentokráte modrých, tak to obracíme a čekáme od asi půl sedmé do desíti ( alespoň si jednou v klidu uděláme večeři a nespěcháme zase dál..) za asi 20 dolarů na velké tribuně pro asi 200 lidí ze které je vidět na tzv.přistávací molo pro tyto prťavé živočichy ( jsou asi 25 cm velcí, teda malí, patří k nejmenším..), kdy téměř všichni ( kolonie čítá asi 200 tučňáků ) zápasí s vlnami aby se dostali na břeh a po asi desetiminutovém osychání, kdy stojí ve strnulé poloze pokračují k norám v zemi s dřevěnými vchody, které jim udělali místní, takže to vypadá jak návrat dělníků po šichtě domů na sídliště..no opět sranda…

14.1. máme před sebou ještě asi 150 km k Mt.Cook, ale tento velikán už z dálky na sebe upozorňuje, je opět nádherně. Je to nejvyšší hora Australasie, vysoká 3755 m, v roce 1991 byla ještě o 10 metrů vyšší, tehdy se ale těchto 10 metrů utrhlo a sesunulo do údolí, přičemž v několik desítek kilometrů vzdáleném Twitzelu zaznamenali slabší zemětřesení z tohoto sesuvu.. příroda opět úžasná, jedeme podél tyrkysového jezera Pukaki, tady se vlastně točil Pán Prstenů…Snídáme kousek pod slavným hotelem Hermitage, máme nádherný výhlede na Cooka, vydáváme se na dvě kratší tůry, jedna vede k úpatí největšího NZ ledovce Tasman glacier, který je kolem 26 km dlouhý, místy až 600 m tlustý, nicméně celý je pocukrován kamením, takže ani jako ledovec nevypadá…Po cestě zpět směrem na Christchurch zastavujeme u malého krásného kamenného kostelíka na břehu jezera Tekapo. Navečer jsme v Christchurchi, katedrála uprostřed města je moc pěkná, vyměňujeme peníze na zítřejší velryby, procházíme jen centrem tohoto pěkného města a ujíždíme směr Kaikoura .

15.1 se ráno budíme přímo na parkovišti kvůli tomu, že výlet za velrybkama začíná už po sedmé a solidněji ubytovat by jsme se po dlouhé cestě z Christchurche nestihli.Na rozdíl od předchozího dne se výlet k našemu štěstí koná ( na počasí vůbec oproti ostatním máme štěstí, jak se tak bavíme s ostatními turisty..) , platíme každý 110 dolarů a luxusní rychlolodí vyplouváme vstříc neuvěřitelným zážitkům. Na palubě se seznamujeme se Sašou a Jardou ze Znojma. Taky nám posádka představuje kromě jiného domorodého zdravotníka – Maora, s gumovými chirurgickými rukavicemi. Hmmmm, na co je má ? Po třetí velrybě, která mizí po asi 10 minutách okysličování v dvoukilometrové hlubině a rychlému přejezdu na vlnách k další velrybce je mi to taky jasné – dávám zdravotníkovi svůj pytlík s obsahem mého žaludku,stejně jako asi třetina ostatních včetně Jardy…Ivča to vyřešila předem, vzala si Kinedryl ještě na pevnině ( ode mě !!! ) a i u poslední páté velryby byla jak rybka…Své ego a žaludky si my chlapi spravujeme opět u kapučína v maríně a kecáme…My pak jdeme ještě popiknikovat na pláž, v domění , že v dálce zahlédneme nějakou Orku či velkého bílého, kterých je tady hodně, avšak na pláži nás otravují jen rackové…kolem největší kolonie tuleňů v Manakau jedeme přes Blenheim směr Picton, kde ve stejném pobřežním parčíku jako při cestě sem piknikujeme a vyrážíme koupit nějaký suvenýr – koupili jsme pěkné hodiny z Oamarského pískovce.

16.1 brzy ráno se řadíme do fronty na ferry, tentokrát jsme na čas, zabíráme lepší místo než posledně, rovnou na baru s výstupem přímo na palubu s výhledem na stále se vzdalující Jižní ostrov. Spousta lidí zde v Cookově úžině viděla alespoň delfíny, jak jsme se dočetli na netu, my měli smůlu…Po třech hodinách plavby a 80 km na moři přijíždíme opět do Wellingtonu, hledáme opět špitál, kde necháváme naše CV, v místní kafaterii si dáváme rybku a jdeme na prohlídku muzea Te Papa, které získalo věhlas jako jedno z průkopnických , opravdu moderních, interaktivních muzeí na světě. Ve vstupní hale nás vítá kopie zámku dvou věží z Pána prstenů, dále míříme do expozice X-Ray, kde je mimo jiné kostra 30 metrové velryby ( kolos !!! ) , procházíme domkem, kde se stimuluje zemětřesení stejně jako v reále před několika lety zde na Zélandu, kupujeme lístky na další interaktivní ukázky ( NZ před miliony let, moderní NZ ) . Po skvělém muzeu zvažujeme, co dále, vítězí čistá pláž docela chladného Pacifiku uprostřed města, někdo se koupe v neoprenu, my to zvládáme bez něj, i když sluníčko pěkně pálí. Navečer se vydáváme směr náš poslední větší cíl – Mt. Egmont – nádherná sopka, tyčící se na pobřeží z roviny, připomínající japonskou Fuji či filípínskou Mt.Mayson, bereme to jako vždy přes obchodní centrum, pro doplnění posledních zásob jídla a já sháním adaptér na místní elektriku, protože ten náš super celosvětový jsem zapoměl u velrybek na kafíčku…po setmění míjíme nádherně až pohádkově osvětlenou botanickou zahradu ve Wanganui, vlastně je tam i pohádková socha Petra Pana, fialkové či doběla nasvícené stromy jsou ve tmě působivé...

17.1 ráno už máme sopku na dohled, je opět nádherně, v místním informačním středisku ve Stratfordu se informujeme na kratší výšlapy, pro tentokrát vrchol nezdoláme, je to na celodenní výšlap a už je kolem deváté, než by jsme dojeli k výchozímu bodu….tak jedeme cestou alespoň co nejvýše, odtud šlapem ještě půlhodinku nahoru, už po cestě se nabízejí úžasná panoramata….Sopka dala o sobě vědět někdy před 300 lety, lidé si staví svá obydlí v této kouzelné krajině čím více k úpatí této zrádné hory, závidím jim jejich klid..při cestě z informačního střediska k sopce zastavujeme ještě na policejní stanici s dotazem, jak zaplatit pokutu, když zítra odlétáme ( neděle ) , sloužící strážník po dotazu, jestli na NZ ještě přijedeme nám říká, že ten kousek papíru můžeme s klidem roztrhat…no, alespoň jsme jezdili bezpečně a ne moc rychle po vystavení toho papíru...popojíždíme kousek dál k přímořskému New Plymouthu, kde chodíme po černé pláži ( ze sopečného popela ), domorodci v neoprenech surfují na příboji, my jdeme do místní botanické zahrady, které tady mají opravdu moc pěkné..a navečer už opět ujíždíme, tentokrát na poslední NZ štreku směr Auckland, kde ráno musíme vrátit naši spolehlivou toyotu a vydat se na cestu zpět přes čtyřdenní zastavení na Hong Kongu a Macau do našeho Riyadhu.

18.1 předání auta proběhlo o.k., tranzitem nás z půjčovny zavezou zpět na letiště, které je asi 30 minut cesty od půjčovny, odbavení vpohodě, batohy i se šutry, kterých máme opravdu hodně, jsou malinko nad limitem, takže paní na přepážce nám doporučuje něco vyndat a vzít ssebou na palubu, což moc nechápeme, tak jako tak to letadlo poveze…odlétáme po poledni a vzhledem k tomu, že letíme po čase, světlo máme až nad Filipíny, takže ještě předtím jde nádherně vidět Papua Nová Guinea se svými deštnými pralesy, řekami, objevuje se nám krásná duha, na rovníku míjíme tyrkysově korálové atoly patřící ještě k Papui. Tentokrát neletíme nad Austrálíí, jako jsme letěli směrem sem, bohužel ale byla už tma, takže Austrálii budeme muset navštívit někdy za lepší viditelnosti přístě..

fotky ze Zélandu zpět na hlavní stránku