Fotky Peru , Bolivie , Ecuador zpátky na hlavní stranu
10.06 01:20 odlet z RIYADHU –přes ZURYCH do MADRIDU ( já s Martinou) se Swiss Air Airbusem A 330 a z CURYCHU MD 87 , Ivča letí s Petrou a s Kubou se Saudi Airlines přes ŽENEVU klasicky s Boeingem 777 z RIYADHU o hodinu dříve
10.06 již všichni odlet s Iberií opět Airbusem A 330 – 600 z MADRIDU směr LIMA přílet18:45 , celková doba letu 18 hodin 33 minut RIYADH - LIMA
11.06 LIMA, bus směr HUARAZ ( 8 hodin ) s Cruz de Solem
12.06. SANTA CRUZ trek 4 dny , zpátky přes zasypané město YUNGAY a Laguna LLANGANUCO
16.06 zpět do LIMY ( 8 hodin ) busem opět s Cruz de Sol
17.06 odlet do CUZCA se Star Peru Boeingem 737 , CUZCO 3326 m.n.m prohlídka Inckých pozůstatků : rozvaliny TAMBO MACHAY, QUENCO,SAQSAYHUAMAN, CUZCO, prohlídka
18.06 CUZCO prohlídka, INCAS SACRED VALLEY – PISAC, cesta vlakem z OLLANTAYTAMBO do AQUAS CALIENTES
19.06 MACCHU PICCHU, nocleh v Aquas Callientes
20.06.ranním vlakem zpátky do OLLANTAYTAMBA, odtud mikrobusem k řece URUBAMBA a na ní rafting , navečer přesun zpátky do CUZCA,zde jsou oslavy Slunovratu , odsud přesun nočním busem do PUNA ( 8 hod cesta )
21.06 PUNO -TITICACA – výlet na plovoucí rákosové ostrovy UROS, výlet lodí na ostrov TAQUILE
22.06 Jediná možnost jak se dostat do BOLÍVIE je cesta lodí přes jezero TITICACA - 10 hod plavba -kvůli stávce všech dopravců ( zablokované silnice ),večer kolem 22:00 pěšky přechod hranice do Bolívie i přesto, že je již zavřená , nocleh v COPACABANA
23.06 BOLÍVIE ,COPACABANA - LA PAZ 5 hodin mikrobusem , zařízení výletu k SALAR DE UYUNI, největšímu slanému jezeru na světě nočním busem
24.06 SALAR DE UYUNI –4 denní výlet pronajatou Toyotou LandCruiser i s řidičem přes SALAR a sopečnou oblast k hranici s CHILE a ARGENTINOU
27.06 cesta Toyotou ze SALAR do ORURA , odtud busem do LA PAZ , příjezd kolem půlnoci
28.06 LA PAZ , zařizování přesunu zpět do PERU , prohlídka města
29.06 LA PAZ – PUNO – JULIACA , Katka,Pavla,Martina letecky do LIMY, zbytek busem do AREQUIPY
30.06 AREQUIPA – Monastery de Santa Catalina, zmrzlá Juanita, prohlídka nádherného města pod vulkánem EL MISTI ,noční přejezd busem do NAZCY
01.07 NAZCA 35 minut pronajatou cessnou nad světoznámými obrazci , odpoledne přesun do LIMY pronajatým Fordem Mustang a z ICY busem – 5 hodin
02.07 LIMA, prohlídka vcelku nezajímavého města , odpoledne letecky s TAN Peru Boeingem 737 do TUMBES a překročení hranice taxíkem do ECUADORU, z hranice nočním busem do RIOBAMBY
03.07 RIOBAMBA - prohlídka města pod nejvyšší horou Ecuadoru CHIMBORAZO 6310 m.n.m.
04.07 RIOBAMBA, domluvení treku kolem CHIMBORAZA na 3 dny , kam odpoledne vyrážíme
06.07 Přesun z oblasti Chimboraza přes BAŇOS pod kouřícím vulkánem TUNGURAHUA do PUYO ,nocleh
07.07 mikrobusem přesun do AMAZONIE , s průvodcem výlet do pralesa, plavba na vydlabaných kanoích po Amazonce , nocleh v rákosových příbytcích
08.07 stále v povodí AMAZONKY , výlet k domorodcům, večer přesun zpátky do PUYA ,odsud busem do LATACUNGY pod . COTOPAXI
09.07 terénní pronajatou čtyřkolkou až k refugiu do výšky 4400 m.n.m, odsud výšlap k ledovci do 4710m.n.m na COTOPAXI , nejvyšší činné sopce na světě , 5897 m.n.m.,odpoledne přesun busem do QUITA , večer prohlídka tohoto krásného města v sopečné oblasti pod sopkou PICHINCHA ( malá erupce v r.1999 )
10.07 ráno busem na LA MITAD DEL MUNDO , střed světa , místo, kde prochází rovník , odpoledne prohlídka QUITA , navečer přesun na letiště a odlet přes největší město v Ecuadoru GUAYAQUIL směr MADRID s Iberii Airbusem A 330-600
11.07 po poledni přílet do MADRIDU , navečer prohlídka města
12.07 ráno odlet Ivča s Petrou se Saudi Airlines přes GENEVE do RIYADHU opět s B 777 , přílet ve 20.20, já jsem s Martinou se Swiss Air s MD87 a s Airbusem A 330 přes ZURYCH v RIYADHU o hodinu dříve i přesto , že z Madridu odlétáme o hodinu později..
10.06
vyrážíme lehce po půlnoci v 01:20 z RIYADHU –přes
ZURYCH do MADRIDU - já s Martinou
- se Swiss Air Airbusem A 330 a z CURYCHU
MD 87 , Ivča letí s Petrou a s Kubou se Saudi Airlines přes
ŽENEVU klasicky s Boeingem
777 z RIYADHU o hodinu dříve. Let v pohodě, já se budím nad Alpy
před Zurychem, zrovna na jídlo. V Zurychu chvilka na letišti a honem
stihnout letadlo do Madridu, letíme nad Ženevou, přesně v době, kdy by
měla Ivča a zbytek výpravy rolovat na letišti k odletu stejným směrem,
letiště je krásně vidět, stejně jako Mont Blanc a Matterhorn v dálce,
kolem kterých jsem letěl už několikrát.
V Madridu sedáme krátce po desáté ráno, a než projdeme kontroly , Ivča , která sedla na letiště pár minut po nás, už na mě volá. Bohužel si ti , co letěli se Saudií , šli vyzvednout zavazadla na pás a jít se odbavit znovu až do Limy, mně s Martinou Swiss odbavil zavazadla v Riyadhu až přímo do Limy, takže máme o starost méně . Po dvanácté se odlepujeme s velkým Airbusem z madridského letiště a letíme směrem po čase , takže ačkoli let bude trvat kolem 12 hodin, v Limě budeme ještě za světla téhož dne před šestou večer. Nad Jižní Ameriku vlétáme za krásného počasí zrovna v místech, kde se vlévá Amazonka do Atlantiku, úžasné. Dlouho pak letíme nad Amazonským bazénem, který se v Peru prudce zvedá do šestitisícových výšek Kordiler, které jsou z letadla působivé.Jakmile je ovšem přeletíme, dostáváme se nad duchnu mraků, která po třičtvrtě roku visí nad pacifickým pobřežím Jižní Ameriky a pomalu se snášíme k vcelku nezajímavé Limě. Bágly naštěstí všem došly v pořádku, jen Ivči trochu později, takže já s Petrou a Kubou jdeme zařizovat letenky do Cuzca na příští týden . Hned na letišti nás však odchytává příjemný Peruánec Rubeen, který nám pomáhá zajistit tyto již zarezervované letenky směr Cuzco a dohazuje nám další zprostředkovatele z jeho agentury – v Cuzcu Patricii, v Punu Antonia , ale v La Pazu někoho neschopného a drahého, a radí nám, jak se dostat nejlépe do Huarazu hned zítra ráno z Limy.
Jedeme se ubytovat do hotelu , po cestě se na smluveném místě spojíme s Ivčou , Pájou a Martinou ( už byly trochu nervozní, kde jsme tak dlouho ) , hotel Sweet Suite příjemný, 10 dolarů na osobu , můžeme si u nich nechat některé věci, které nebudeme potřebovat na první trek do Huarazu , protože do Limy se ještě dvakrát vrátíme .
11.06 brzy ráno
jedeme taxíkem na bus terminál Cruz de Sol , který patří
k těm lepším autobusovým společnostem v Peru. Holky těsně
před nádražím uhýbají taxíkem na benzinku koupit ještě nějaké pití a
jídlo na cestu, my s Ivčou a Kubou mezitím kupujeme lístky a bukujeme
také zpáteční cestu. Tady poprvé zjišťuji, že bez Ivči, která se
posledního půl roku biflovala španělštinu , by jsme byli úplně ztracení,
odhadem tak 5-10 procent populace v Peru a ještě méně v Bolívii
mluví anglicky, zbytek jen a pouze španělsky či jiným jihoamerickým
dialektem ( např.kečuánsky v oblasti Titikaky ). Stejně tak ztracený
bych si připadl bez ní i u nás v Riyadhu, kde sice anglicky mluví
daleko více lidí, nicméně s její arabštinou je to vždy a všude v
pohodě….Holky přijíždí , místenky na bus koupeny, tentokrát jdeme my s Ivčou
a Kubou koupit něco na zub, všechny bágly necháváme na dozoru Martině, Páji
a Petře. Bohužel jsme to neměli dělat, protože jak jsme se vrátili , můj
nejdůležitější malý batoh byl pryč. A v něm všechny nabíječky -
na mobil, digitální foťák, digitální databanku a na vysílačky. Plus pláštěnky,
kopie pasů a letenek, cestopisné knížky Lonely Planet Peru a Treking v centrálních
Andách se všemi kontakty a s programem naší dovolené. A pár dolarů .
Čert vem peníze , ale bez nabíječek a Lonely Planet ? Prý
Petře někdo říkal, že si máme hlídat věci, ale asi to byla osvědčená
finta , kdy jeden či dva upoutají pozornost tímto dotazem, a třetí z druhé
strany něco vezme…….Ochranka na terminálu samozřejmě nic neviděla, na
policii jít teď by znamenalo, že hned první den nabereme skluz z již tak
nabitého programu…Ještě že jsem vzal starý digitál jako nabíječku ,
který jsem měl ve velkém batohu a v Limě , při zpáteční cestě jsme
koupili univerzální nabíječku na digitální databanku, abych mohl ukládat
fotky. A mobily, naše staré Siemensy, jsou stejně dualbandy, a tady funguje
jen triband, takže ho nebudeme potřebovat, Kuba a Petra mají naštěstí
tribandy pro případ nouze……Kolem deváté ráno opouštíme Limu po
Carretera Panamericana, Panamerické dálnici vedoucí z Aljašky až do
Patagonie , ale trochu mě zklamala tím , že z Limy po pobřeží směrem
na sever do Huarazu jsme jeli asi čtvrtinu cesty po objížďkách . A taky tím
, když jsem se dověděl , že v Panamě jí stejně chybí asi 170
kilometrů, které se musí obeplout po moři do Kolumbie…..Do Huarazu šplháme
od pobřeží Pacifiku , tedy z nula metrů nad mořem až do závratných
4015 metrů v sedle už v Bílých
Kordilerách, Cordilera Blanca , s úžasným panoramatem na okolní šestitisícovky.
Autobus zastavuje, děláme pár fotek, každému z té výšky více či méně
hučí v hlavě , bodejť by ne, bez aklimatizace….Huaraz je naštěstí
o něco málo níže , já už preventivně po špatných zkušenostech z Himaláje
i Kilimanjara zobu Diamox, který mě zbaví výškové nemoci . Dokonce i Ivča,
která ho odmítá a ve výše zmíněných lokalitách neměla problém , po
dvou dnech trpí příznaky výškové nemoci , takže jí Diamox stejně vnutím
, Kubovi také…V Huarazu , kam přijíždíme navečer již na nádraží
domlouváme s dohazovači trek na zítra , odvezou nás do hotelu a za 90
dolarů na osobu nám zajišťují čtyřdenní trek SANTA
CRUZ
včetně jídla, průvodce, kuchařky a oslů – nosičů - pro naše bágly.
Brzy ráno
12.06
kolem sedmé trochu zmateně vyrážíme na snídani, která je již v ceně,
nějak nemůžeme najít ostatní , alespoň se kocháme nádherným výhledem
na Huascarán , 6768 m vysokou nejvyšší horu v Peru, která dominuje
okolním Kordilerám.Snídáme něco koupeného na pokoji, pak přicházejí
holky a jdeme čekat před hotel na smluvených 8 hodin k odjezdu, zavedou
nás ovšem na předtím smluvenou snídani . Kapánek později, ale přece .
Jako průvodce se nám představuje šílený Ricardo , po prapředcích Ital,
nyní student z Limy , s lámanou angličtinou a velmi pomalým vedením
směrem k centrálnímu nervovému systému. Naštěstí ho domorodci u
vstupu do Národního parku Huascarán nechtějí pustit, protože nemá průvodcovskou
licenci , agentura si ho totiž najala jako brigádníka. Naštěstí pro nás.
Takže průvodce po čtyři dny nám bude dělat
kuchařka Violeta, asi čtyřicetiletá čiperná domorodkyně, která to
s přehledem a s pomocí dvou honáků našich oslíků Florentinem a
Alexandrem zvládla. Na hranici Národního parku Huascarán , a tedy i začátek
našeho treku se dostáváme pomocí colectiva, sběrného mikrobusu , který
zastaví po předem stanovené trase kdekoli, kdokoli na něj zamává u silnice
a v mikrobuse je alespoň 5 centimetrů čtverečních místa. Tak funguje
veřejná doprava v Asii i
Africe , jak jsme na našich cestách po světě zjistili. Tady jsme ovšem
vyrovnali rekord z keňské Mombasy , kde nás v malém mikrobusu ( něco
jako stará dobrá česká sanitka Š 1203 ) jelo 19 včetně všech našich báglů,
těch velkých naštěstí na střeše. V Yungai , městě, které v roce
1970 pohřbila ohromná lavina ledu a kamení z Huascaránu a při kterém
zahynulo přes 70 tisíc lidí včetně československé expedice pokoušející
se zdolat v této nešťastné době tuto
horu , měníme collectivo a do
Cashapampy, místa začátku treku , jedeme poprvé jak bych to tak nějak výstižně
nazval , asi silnicí smrti, tři metry širokou, zařezanou do skály , nad námi
šestitísícovky a pod námi tak kilometrový místy i devadesátistupňový sráz
, samozřejmě bez nějakých svodidel, s občas jedoucím autem v protisměru
a neustále se vybavujícím a vysmátým řidičem….Do té doby jsem ničím
strašidelnějším nejel, smůla byla, že při zpáteční cestě jsme
jeli
jinou cestou, která byla ještě horší – z výšky 4720 metrů ze sedla přímo pod Huascaránem klikaticí velkým
autobusem kolem množství i čerstvých křížků po obětech z této
silnice smrti až k nádherné a známé laguně Llanganuco , která leží
přesně 1200 metrů níže ale vzdušnou čarou tak kilometr daleko, takže jízda
po téměř kolmé stěně. Já s Ivčou seděl u otevřeného okýnka připravený
k urgentnímu výskoku se šancí 50 na 50 , pravotočivou by jsme přežili,
u levotočivé by nemělo cenu vyskakovat pod padající autobus. Ostatní , co
nespali jako třeba Kuba , byli
bledí jak stěna. Vlastní Santa Cruz trek ,
to byla nádhera. Panensky čistá příroda,
minimum turistů a známek po civilizaci , úžasná panoramata okolních
zasněžených šestitisícovek, blankytně modrá obloha , tyrkysové laguny ,
severní stěna dle mnohých alpinistů nejkrásnější hory na světě
Alpamaya….řekl bych, že se mi tam líbilo více než v Himaláji kolem
Annapuren , možná i kvůli počasí (
byli jsme tam na konci monzunu na přelomu
září a října s odpoledními deštíky
) , ale i také kvůli
komerci - velkému množství turistů a také kvůli faktu, že je tam domeček
, vesnička či lodge ( ubytovna
pro turisty ) téměř na každém kroku , až do base campu Annapurny. Tady
jsme však spávali jsme ve stanech , večer bývala pěkná kosa, i pod nulou a
vyšplhali jsme až do sedla Punta Union 4750 metrů nad mořem , které jsme přešli,
někteří z nás počítali zbylé alveoly v plicích ( Pája a Kuba
) , Martina se v druhé etapě nechala dovézt oslíkem, když předtím vyčerpáním
usínala po cestě a každý den se o ni a její batoh staral někdo jiný….Ivča
moc překvapila a ve vrcholových etapách držela krok i s námi do té doby čipernějšími
( já a Petra ). Kuba na tomto treku taky proslul myšlenkou , že příště ,
až s ním někam zase pojedeme , tak svolí jedině k Mrtvému moři
a to ještě nejlépe v létě. A protože na obloze kroužili kondoři a
tequja – obojí draví ptáci typičtí pro tyto hory
– holkám jsme na treku říkali tequily a my s Kubou byli kondomy
:)
15.06 jdeme již zpátky , po prožitém dobrodružství Bílých Kordiler , v Huarazu vyprat za babku první špinavé prádlo do veřejné prádelny , na net , na dobrou večeři – pro nás v Saudi zapovězené vepřové samozřejmě s pivem , pak na bar a šupky do pelechu…
Ráno 16.06 jedeme na nádraží a s již zabukovanými lístky ( na o měsíc později , jak to provedli již v Limě…) sedáme do busu Cruz de Sol a stejně jako po cestě sem sledujeme nejnovější hollywoodskou projekci a hrajeme spolu s ostatními Bingo, u kterého je spousta legrace, takže osmihodinová cesta zpět do Limy uteče velmi rychle…spíme v našem známém hotelu Sweet Suite, kde na nás už od včerejška čeká sedmý člen naší výpravy, Katka, která přiletěla z Česka o něco později , kvůli svatbě své sestry. Večer ještě s Ivčou bereme taxika a vyrážíme do obchodních center, kde kupujeme univerzální nabíječku na digitální databanku. Při odjezdu z Limy opět necháváme nějaké věci na hotelu, vrátíme se sem, jak pojedeme z Bolívie směr Ecuador přes Limu…..
Brzy
ráno 17.06 bereme taxíka na letiště , kde nás odchytává Rubeen a dává
kontakty na Patricii v Cuzcu. Letíme se Star Peru v malém Boeingu
737, za necelou hodinu sedáme v Cuzcu
, které je v 3320 metrech nad mořem, ještě že už máme aklimatizaci
za sebou - a Patricie na nás přes
sklo příletové haly mává s papírem Ivo Zemek
plus 6 . V hale hraje domorodá skupina
na píšťaly a kytary, všude plakáty lákající na Macchu Picchu , úžasná
atmosféra. Patricie nám dává k výběru hotely, bereme po menším váhání
holek hotel Holiday Inn za 6 dolarů na osobu s teplou sprchou na pokoji včetně
přístupu na internet…….S Patricií
pak dojednáváme náš pobyt v Cuzcu a okolí , čtyřdenní program včetně
Macchu Pichhu a raftu na řece Urubamba za 165 dolarů
( jen vlak na Macchu plus vstupenka stojí něco kolem 80 dolarů…..) .
Jako první vyrážíme na prohlídku Inckých pozůstatků kolem Cuzca :
rozvaliny lázní TAMBO
MACHAY, pevnosti QUENCO, posvátného
SAQSAYWAMANU ( všichni tomu tam říkají sexy woman…), večer zkoušíme s Katkou
na policii nahlásit ztrátu věcí pro naši pojišťovnu v Riyadhu, že nás
okradli tady, moc nám ale nevěří , takže ani pojišťovnu nemůžeme obrat
alespoň o část toho, co nám kdysi v Limě, kde nás okradli, patřilo ,
ztráta se totiž musí nahlásit do 24 hodin po události….ostatní se zatím
sjeli na večeři doplněné patřičným množstvím etanolu v různých
podobách na náměstí, kde zatím probíhají velké přípravy domorodců na
oslavy Slunovratu, který se blíží…
18.06
vyrážíme na prohlídku Plaza de Armas ( tak se vlastně jmenují všechna
hlavní náměstí v Peru…) kde včera pozdě do noci probíhaly oslavy ,
katedrála je moc hezká i zevnitř. A kolem jedenácté vyjíždíme i se šoférem
přes SAQSAYWAMAN , kde se fotíme za světla ( včera jsme to moc
nestihli..) do posvátného údolí Inků – Sacred Valey - podél řeky
Urubamby přes PISAC , což je
takové Macchu Picchu v malém do OLLANTAYTAMBA, kde dáváme dost dobrou a
hlavně lacinou obědovečeři ( která ale nějak nesedla Petře..) a odtud
nás náš řidič vysypává na vlakovém nádraží , ze kterého se
dostaneme po dvou třech hodinách srandy do malé vesničky Aqua Callientes ,
neboli Horké Prameny , což jsou takové
prťavé termální lázně přímo pod Macchu Picchu . Zde přespáváme,
abychom brzy ráno druhého dne
19.06 Přesně v 6.00 nasedli do kyvadlového
autobusu, který nás po půlhodině jízdy do strmého kopce vyklopil ještě před
východem slunce přímo u bran posvátného MACCHU PICCHU, inckého ztraceného
města objeveného pro současný svět i spolu s několika původními
obyvateli v roce 1911 Hiramem Binghamem.Toto pompézní a úctu vyvolávající
místo je nejznámějším a nejvelkolepějším archeologickým sídlištěm Jižní
Ameriky. Jednoznačně největší zážitek z celého našeho více než měsíčního
putování po tomto kontinentu , a to nejen pro mě. Domorodý průvodce, který
nás během dvou hodin provodil po celém areálu , nám na závěr každému
rozdal pár lístků koky , která zde není drogou a místní lidé ji dodnes
žvýkají s kouskem popela či sody bikarbony, který uvolňuje opravdu
nepatrné množství drogy zvané kokain, což používali už dávní Inkové
ke vzpružení unaveného organismu. Chuť pro nás Evropany odporná, já byl
poslední, co tuto
hmotu
z úst po deseti minutách vyplivl , jen jediná Katka si pochvalovala, že
se cítí nějaká svěžejší…hlavně při výstupu na protější skálu
Wayanapicchu , to je ta špičatá skála, která na fotkách Macchu dělá
pozadí. Na nic prudšího jsem snad nikdy nelezl , občas ukotvené lano coby
jistidlo, jinak ze stezky pohled téměř v ostrém úhlu dolů…za hodinu
jsme byli na vrcholu , sedli na kameny , klábosili a kochali se okolím a
Macchu hluboko pod námi. Kuba vytáhl výbornou sedmičku Cabernetu , tak se nám
motala hlava nejenom z té výšky. Dole jsme si po náročném sestupu
dali opět oddech , pak do večera chodili každý po svých a setkali se až u
večeře. Teda, Martinu balil v jedné restauraci mladý šikovný Holanďan,
my povečeřeli o dvě restaurace níže abychom nerušili, no a zbytek jsme našli
o pět restaurací níže klábosit s Čechošvýcarem Petrem a jeho švýcarskou
přítelkyní, kteří si vyjeli před rokem do světa vlastním terénním
Landroverem a během tří let chtějí objet celou zeměkouli . Tak nás
nadchnuli nejenom na právě projetou Patagonii, ale i na tento neobvyklý výlet.
20.06.odporně
brzy vstáváme, abychom chytili vlak zpátky do OLLANTAYTAMBA, kde by nás měl
kolem desáté čekat mikrobus zařízený
Patricií a odvézt nás na raft po
řece Urubambě. Jeho hodinové zpoždění krátíme na náměstí , kde se dávám
do řeči s párem Němců,
kteří také cestují podobně jako Čechošvýcar Petr , kterého samozřejmě
znají . Za chvíli přijíždí další tři upravené teréňáky s podobnými
dobrodruhy. Předtím ale od Němců získávám nějaké informace, to jen pro
případ, že by jsme si to také v budoucnu rozmysleli a vydali se objet
matičku zeměkouli…Raftové místo není naštěstí daleko, v neoprenech
vypadáme všichni jak hladové housenky, až na pár dámských výjímek.
Raftová voda je docela klidná, pár peřejí, odhadem tak lehčí trojky , ale
je sranda po celé tři hodiny , končíme dobrým obědem nachystaným našimi
průvodci , kteří nás pak vezou zpátky do Cuzca. Bágly necháváme na
hotelu v hale, Kubu pověřujeme
hlídáním a já s doprovodem pěti dam vyrážíme do nedaleké tržnice na
rychlý nákup suvenýrů , protože za dvě hodiny nám jede noční bus do
Puna .
21.06 kolem čtvrté ráno nás autobus vysype na nádraží
v Punu , které leží na břehu posvátné Titikaky . Zde nás v tuto
nevlídnou denní dobu očekává Antonio, náš průvodce v této oblasti
, který nás veze dospat do 8 ráno do hotelu , aby nás poté vyzvedl a nasměroval
do doku , kde nasedáme do lodi pro asi 30 lidí , která jede na známé
plovoucí rákosové ostrovy kousek od Puna a také na asi 2 hodiny cesty vzdálený
ostrov Taquile. Rákosové ostrovy leží tak dvacet minut plavby od přístavu,
v mělkých vodách Titikaky , kolem nichž roste velké množství rákosu.
Jejich historie sahá několik století zpátky, kdy jejich původní obyvatelé
hledali klidné místo pro život bez věčných
sporů se sousedními kmeny, až se rozhodli vybudovat tyto plovoucí ostrovy.
Populace v současné době na nich není velká , a aby nedocházelo ke
genové degeneraci, partnery či partnerky si obyvatelé hledali i na pevnině .
Navíc nás náš průvodce upozornil na to, ať domorodcům nedáváme žádné
peníze jak je zvykem v ostatních částech Peru a vlastně celého chudého
světa za např. jejich fotografování či jen tak , ale ať si raději něco
od nich koupíme a tím je podnítíme k tomu, aby něco dělali a nečekali
se založenýma rukama v klíně na to, až si je turista vyfotí.
Zajímavé. Tak jsme koupili od malých dětí jimi nakreslené obrázky
, pro taťku jsem koupil malou kopii rákosového člunu a pro sebe takovou větší
píšťalu , za kterou jsem dal dvacet solů ( jeden sol asi 8 Kč ) . Na cestě
zpátky se mě spolucestující Dánové ptali na cenu a chlubili se, že to samé
usmlouvali na 10 solů . Asi nepochopili situaci , my jsme nesmlouvali ale de
facto
přispívali na domorodce. Také nás ještě převezli z jednoho rákosového
ostrova na druhý pomocí rákosového člunu , podobného tomu, kterým se Thor
Hayerdahl snažil téměř úspěšně v šedesátých letech minulého
století přeplout Pacifik . V této naší lodi, a vlastně i v ostatních
tady , aby měly dostatečný výtlak, je nacpáno několik stovek plastových láhví
, kvůli výtlaku lodi , což mi trochu zkazilo představu…opouštíme tyto
zajímavé ostrovy a plujeme na ostrov Taquile , jehož pobřeží a krásně čistá
modrá voda kolem dokola moc nápadně připomíná pobřeží Jadranu . Až na
to , že jsme v nadmořské výšce 3810 metrů a Titicaca je nejvýše
položené splavné jezero na světě. Obcházíme za necelé dvě hodinky téměř
celý ostrov a ve vesničce na vrcholu ostrova dáváme docela předražený oběd
– rybu z jezera s hranolkama za 15 solů . Za takové peníze se nás
naobědvá po Peru či Bolívii pět lidí ( menu v levných ale dobrých
restauracích i s polévkou a pitím stojí 3 soly , tedy něco přes
dvacet korun……) Inu , další příspěvek na domorodce ….Do Puna se vracíme
pozdě odpoledne a s hrůzou zjišťujeme, že silnice kolem Puna a okolí
jsou totálně zablokované kvůli stávce všech dopravců a tudíž se nedá
pokračovat směr Bolívie, kam by jsme dle plánu měli zítra dorazit. Bezradný
je i náš průvodce Antonio. Večer nám ale říká, že stávkující by se
mohli s vládou o snížení daní dohodnout a zítra by mohlo být po
problému. Není.
22.06
se ráno rozprchneme každý jiným směrem a jdeme zjistit možnosti. My s Ivčou
zajistili mikrobus za 36 dolarů na osobu jen k hranici a navíc přes
nejisté okolní polní cesty , holky zajistili loď , vyrážející za půl
hodiny z přístavu na protější stranu za 30 dolarů a
kde asi dle Antonia je po 300 metrech hranice s Bolívií a kde by nám
zajistil odvoz za dalších deset dolarů až do La Pazu. Přitom autobus ,
kdyby nebyla stávka , by stál tak něco kolem 6 dolarů……Mě se ovšem
tato
adventure
líbí hned od začátku, celý den přes celou Titikaku. Spolu s námi jedou ještě
tři Francouzi . Plavba po Titicace splnila očekávávání , úžasný byl
pohled jihovýchodním směrem, kde z temně modrých vod v dálce u
bolívijských hranic se majestátně
tyčily bíle andské šestitísícovky …přes
poledne jsme si i trochu zdřímli , do cíle jsme dopluli kolem deváté hodiny
večerní. Dle Lonely planet jsme věděli , že hranice , která dle Antonia měla
být 300 metrů od břehu a kde by nás měl čekat jeho člověk s dodávkou,
se zavírá ve 20.00. Antonio nám
ovšem tvrdil, že hranice je otevřená stále. Ani jedno, co tvrdil Antonio,
nebyla pravda. Jednak jsme šli v plné polní tak dobré 2 kilometry podél
břehu, kam nám ukázali domorodci, jednak byla všude tma , takže hranice
byla zavřená . Naštěstí se ze tmy ještě před hranicí, kam jsme byli
odhodláni dojít, vynořila postava muže , která se ptala, jestli někdo z nás
není Ivo. Antonio měl štěstí….Tento Bolívijec - Fredy - nás načerno přetáhl
přes hranice, samozřejmě že zadarmo to nebylo . Úředník na peruánské
straně chtěl 10 dolarů , na bolívijské straně nikdo nebyl. Fredy nás
zavezl do první vesnice za hranicí , Copacabany , jmenovkyně to slavné pláže
v Brazílii . Nic ovšem za touto jmenovkyní nezaostává , není sice tak
velká a písčitá , nicméně tato vesnička leží v nádherných zákoutích
Titikaky . Přespali jsme v hotelu Utama dle Lonely Planet, sranda byla ,
že když nám před tímto hotelem Fredy zastavil, majitel chtěl 7 dolarů na
noc , na hotelu ovšem nebyl název,
tak jsme chtěli do toho dle Lonely Planet. Po chvilkovém nedorozumění jsme
zjistili, že toto je právě tento velmi doporučovaný hotel z LP….Tady
také v tomto hotelu vyhrála Katka soutěž o Gurmána zájezdu . Asi
kolem jedenácté v noci na ni přišel hlad , všechno zavřené, tak si
udělala polévku ze železných zásob, z pytlíku. No a protože nebyla
nikde po ruce horká voda, tak si pustila horkou sprchu a zalila to vodou ze
sprchy. Zdravotní sestra…. Ráno blila jak šakal. Polévku jsme nazvali
sprchovica .
23.06 nás Fredy veze zpátky na Bolivijskou hranici , kde musíme dostat razítko do pasu a hlavně imigrační kartu , která je nezbytná zase při opouštění Bolívie . Ouředníci nechápali, jak můžeme si jít pro vstupní formality jednak z bolívijské strany a jednak proč máme v pasech datum překročení hranice z Peru 22.06, když už je o den více….. Fredy musel vše složitě vysvětlovat , chvílemi to vypadalo, že do Bolívie se ani nepodíváme, naštěstí drobný úplateček 10 USD to opět vyřešil. Vzhůru do LaPazu , kam přijíždíme kolem poledne . La Paz nadchl – nejen, že toto de facto hlavní město Bolívie ( de jure je Sucre ) leží v nadmořské výšce 3600 metrů a je tedy nejvýše položeným hlavním městem na světě , ale proto , že leží v ohromné asi 6 ti kilometrové kotlině za kterou se tyčí 6400 metrů vysoká Mt.Illimani Náš šofér zastavil na horním okraji tohoto ohromného kotle, takže LaPaz jsme měli jako na dlani . Pak nás velmi prudkým sjezdem ( tak prudkým, že jsem začal pochybovat o titulu nejstrmější ulice na světě – Baldwin street - v novozélandském Dunedinu ) přivezl do středu města, kde nás předhodil další pobočce Rubeenovy kanceláře. Poněvadž Francouzi na lodi přes Titicaca ( a vlastně ještě po mailu naši známí z Břeclavi, se kterými jsme se seznámili na Novém Zélandu na velrybách ) nás nadchnuli pro 4 denní výlet do Salar de Uyuni , největšího solného jezera na světě a okolní sopečné oblasti , ptali jsme se na cenu v této kanceláři. Chtěli 115 dolarů se vším všudy na 4 dny , prozřetelně jsem Ivču s Katkou vyslal se poptat po okolních kancelářích , sehnali totéž za 90 dolarů. Tak jsme se zvedli , slušně poděkovali a přešli ke konkurenci. Byl to sice chaos , bylo po jedné , paní měla zrovna namířeno na oběd, což jsme kvitovali i my hladoví, takže jsme se v její kanceláři sešli po obědě před druhou s tím, že ve tři jede autobus z hlavního terminálu a do té doby musíme vše dojednat a sepsat smlouvu. Stihli jsme vše tak tak , autobus už málem odjížděl z terminálu . Zasedli jsme na pro mě jednu z nejhorších cest busem, kterou jsem kdy absolovoval. Do setmění pohoda, ale poté zima jaxsviňa , i ve spacáku , prašná písečná silnice , takže prach byl všude a navíc spát se nedalo , když se jede po polnici starým busem.Až do čtyř do rána. Když se chtěl člověk natáhnout na dvě sedačky, hned si někdo přisedl..sranda byla , že když holky chodili v noci čůrat, tak jenom ve dvou , protože hrozilo, že by v této měsíční krajině mohly také čekat na náš bus , až pojede za 4 dny zpátky. A to tam někteří domorodci vysedali. Na Měsíci. Prach, zima, tma jak v pr…., poušť , zmizeli prostě za nějakým šutrem a holky se při čůrání nestačily divit. Ve čtyři ráno nás na nádru naštěstí čekala nějaká dobrá duše a zavezla nás do nejbližšího hotelu za 4 dolary se dospat do devíti…v hotelu opět klendra , alespoň to nedrncá , takže okamžitě usínáme.
24.06
v agentuře zprostředkovávající nevídané si dáváme ráno scuka ,
byl nám představen řidič a kuchař
v jedné
osobě Patricio ( kuchařku jsme odmítli, protože by se do osmimístné Toyoty
Land Cruiser prostě nevešla. Leda tak na střechu , ale ta byla plná našich
báglů a potravin na 4 dny ). Patricio byl nejpomalejší řidič, kterého
jsem kdy kde viděl. To, co by se dalo projet za dva , max dva a půl dne, mu
trvalo necelé čtyři. Ale bohužel to tak bylo napsané v naší smlouvě,
že výlet máme na tři noci, čtyři dny. Problém byl ten, že když jsme s ním
chtěli jen trochu sjet někam jinam, nešlo to, ne že by tam nebyla cesta, ale
on tam prostě nepojede…má svoji projetou cestičku, kterou snad jezdí sto
let….Hned první zastavení bylo na začátku tohoto ohromného solného
jezera Salar de Uyuni, které navíc leží v nadmořské výšce 3600 metrů.
U lidí, kteří prodávají suvenýry vyrobené ze soli. Pokračovali jsme dál
k hotelu, který stál na této bílé rozlehlé pláni a byl také celý
ze soli. Po asi půlhodině jízdy nám zastavil na úžasném místě u ostrova
, který byl naprosto celý pokryt kaktusy. Ostrov se jmenoval Fish Island, leží
zhruba uprostřed jezera a kaktusy na něm jsou i přes tisíc let staré ( zde
kaktusy rostou údajně jeden centimetr za rok, jeden měřil dokonce přes 12
metrů na výšku…). A výhled z ostrova byl dokonalý . Všude kolem bílá
pláň a v dálce sopky . Patricio nám mezitím uvařil docela chutný oběd
, po kterém jsme jeli už pryč z jezera , mezi sopky , ubytovat se mezi
domorodce do vesničky San Juan.. Zrovna slavili Slunovrat, dvě kapely na náměstí
( dechovka a bigbít ) , hudba hrála tak, že občas se střídali a někdy hráli
dohromady, takže se navzájem přehrávali. A do toho tančili - dá li se to
tak nazvat - opilí domorodci. Jinou zábavu tady asi ti chudáci v tomto přechudém
kraji v jednom z nejchudších států Jižní Ameriky nemají….šli
jsme se ještě podívat na krátkou exkurzi do velké nové budovy na okraji této
vesničky, kde bylo zdravotnické zařízení s jednou sloužící sestrou
a lékařem na telefonu asi 30 km daleko… Patricio opět v mezičase připravil
něco dobrého na zub. Přespáváme po
dvou u nějakého Patriciového kamaráda ve velkém domě.
25.06 celý den jízda mezi vulkanickou oblastí a nádhernými lagunami ( největší byla Colorado ) s plameňáky , jednou našeho Patricia alias Schumiho musíme roztláčet . Nocleh v jedné velké místnosti všichni dohromady, Martinu skolila angína a nasadila antibiotika, Kuba překvapivě nechrápal ( holky tvrdily , že se to s ním nedá vydržet…dalo )
26.06
ráno vstáváme velmi brzy, a to proto, abychom byli na východ slunce v oblasti
plynných gejzírů - což stíháme - vypadá to dokonale . Nadmořská výška
4900 metrů, všude ze země syčí pára s ne až tak silným zápachem
sirovodíku. Dál pokračujeme k dalším lagunám, až do jihozápadního
cípu Bolívie na hranici s Chile a Argentinou. Zde jsou horké prameny (
jsou ostatně tady v této vulkanické oblasti téměř všude ) ale tady
je udělaný pod sopkou, která je společná pro Chile a Bolívii , přírodní
bazén, kde už je naložených asi 5 turistů, holky to neriskují, já už začínám
pokašlávat z hloupé cesty autobusem sem , navíc tady v té zimě
jsem čepici z hlavy ještě nesundal . Ivči to rozmlouvám, ať si neužene
nějakou angínu, jediný Kuba jde do slipů a bahní se v asi 45 stupňů
teplé vodě, zatímco já a pět bab na něj civíme ze břehu máchajíce
si ve vodě čtyři dny neumyté nohy . Příjemné. Odpoledne cesta zpátky ,přespáváme
v malé vesničce jménem Alota , já už definitivně nemocný, kašlík
atd..naštěstí mají všude po cestě kde přespáváme generátory, které
nahazují na dvě tři hodiny navečer, takže dobíjím baterky do foťáku ,
odrovnalo mi to ale v Limě koupené trafo k digitální databance,
musím koupit v LaPazu nové..
27.06 i přesto, že máme vyjet kolem osmé, Páťa ještě v devět nemá nabalené auto, nevím proč nás budil tak brzy, zpátky do Uyuni přijíždíme přes hřbitov lokomotiv kolem jedenácté, dost rozladěni z toho, že kdybychom to věděli, mohli jsme sem přijet už včera navečer a ještě nočním busem se přesunout zpátky do La Pazu a ušetřit den….marně se snažíme snížit cenu, kterou máme ještě doplácet díky tomu, že smlouva byla na 4 celé dny a nikoli do dopoledne….zajišťujeme jiného Land Cruisera, který nás za 20 dolarů na osobu vezme na půl cesty do LaPaz ( museli bychom čekat na ten strašný noční zpáteční bus…) , dál pokračujeme busem a před půlnocí již hledáme v LaPazu nějaký solidní hotýlek…
28.06 se rozprcháme jednak do prádelen oprat zaprášené
špinavé věci a jednak zjistit situaci ohledně stávky kolem Puna – strašná
novina , stávka dnes je , nikdo neví co bude zítra…..v cestovce hledáme možnosti
alternativního programu tady v Bolívii ( plánovaná džungle tady místo
Ecuadoru, trek…) nakonec to řešíme tak, že kupujeme lístky na bus do
Juliacy v Peru ( kousek od Puna ) kde je letiště a odtud letecky směr
Lima s tím , že vynecháme nádhernou Arequipu v Peru a do Nazcy
pojedeme z Limy…zabere nám toto zařizování asi 5 hodin, jak rád
vzpomínám přede všemi na krásnou
Patricii v Cuzcu ( trochu se mi někteří smějí..) která
nám
vše pěkně zařídila a my se jen kochali Cuzcem a okolím….Asi jim nedochází,
že na dovolené je nejdražší čas. Odpoledne vyřízení jdeme prozkoumávat
LaPaz, na velkém náměstí je nějaká státní návštěva, takže ho uzavírají,
naštěstí až poté, co jsme ho prošli. Opět jdeme do katedrály ( jako v každém
velkém městě ), zrovna je mše a je moc zajímavá nejen tím, že je ve španělštině,
ale hudbou, která má i tady v kostele původ v domorodé hudbě.
Kupuji znovu trafo k databance, Kuba chtěl koupit USB káblík, aby si
mohl dávat také jeho fotky do mé databanky, dáváme za něj 10 dolarů – a
Kuba , až mu káblík se slávou předáváme ( sháněl ho od začátku naší
výpravy…) , že už nebude muset stále zálohovat fotky na CD v obchodech,
nám říká, že je to nějak moc drahé a že to nechce …no comment.
Jdeme do nádherné a dobré
restaurace na večeři tam, kde jsme byli na oběd, o patro níž je nějaký
bar, tak tam po cestě jen ze zvědavosti nahlížím, křičí tam televize , něco
nahlas po česky pronesu ( že tady nebudem kvůli kraválu ) a ejhle – z majitelů
se vyklubali Češi , kteří tady žijí už přes 20 let ( manžel zastupoval
české zemědělské stroje ještě před revolucí, pak se jim tady zalíbilo
a začali tady podnikat…) dáváme za poslední bolíviány piva, a kecáme.
29.06 odjezd z La Pazu busem, na hranicích s Peru musíme vysednout a přejít pěšky ( jít si pro razítko do pasu a imigrační kartu) – tak je to tady na každé hranici , já musím za úředníkem, nikoli on za mnou….projíždíme Puno, kde se dozvídáme, že dnes stávka není a tudíž volná cesta do Arequipy , hurá. Ale, holky že je to na ně moc rychlé rozhodnutí , vysednout na za pár minut odjíždějící autobus do Arequipy …tak jedeme dál hodinu do Juliacy, snažíme se vrátit letenky , leč bezúspěšně . Katka , Martina a Pavla se rozhodují , že když už mají ty letenky s TANS Peru, tak to raději proletí , a minou Arequipu, Kuba , Petra , Ivča a já oželíme 90 dolarů a bereme bus směr nádherná Arequipa. Po cestě se snažím dovolat Rubeenovi a vysvětlit mu situaci, jestli by nám nemohl zrušit na zítřek zaplacené letenky, zbytečně provolávám peníze, v tomto je nepoužitelný, nic mu z toho totiž nekape…V Arequipě jsme v 8 večer, první bágly do hotelu a hurá na prohlídku večerní Arequipy a na večeři , náš velmi čistý hotel máme hned vedle krásného náměstí za 5 dolarů i se snídaní , tak dobře jsme se tady v Americe ještě nevyspali…..
30.06
nádherný slunečný den ( jsou tady vlastně skoro všechny , až na tu mlžnou
Limu na pobřeží…) začínáme opět náměstím a okolím, jdeme ke klášteru
svaté Cataliny , založeném v roce 1579 těsně po vpádu Španělů ,
pastva pro oči, tento klášter byl snad několik století uzavřen veřejnosti,
a když ho otevřeli někdy v minulém století , od té doby je hlavní
atrakcí města. A řádové sestry tady v jedné části kláštera stále
přebývají , od 16. století….já zprvu do kláštera nechtěl tak brzy ráno
, raději bych se coural ranním městem s výhledem na okolní nádherný
vulkán El Misti , 5822 metrů vysoký a
na další vulkán Chachani, téměř stejně vysoký . Nakonec jsem byl rád ,
že mě zbytek výpravy přesvědčil k návštěvě kláštera. Byla to
pastva pro oči a pro fotoaparát. Nádherná malebná zákoutí zalitá sluncem
a dýchající tajemnou atmosférou starého kláštera . A hned naproti je příjemná
ulička s restauracemi a živou peruánskou hudbou , výborné místo k relaxaci
a doplnění energie na zbytek dne. Budeme ji hodně potřebovat, protože ve všech
cestovkách nám tvrdí, že je zase stávka a Arequipu nelze opustit po
silnici. Což by nám hodně překazilo další plány. Jdeme se ještě podívat
na zmrzlou Juanitu – asi 500 let starou mumii
mladé asi 12 leté dívky, obětované Inky pro jejich božstvo na
vrcholu 6 tisíc metrů vysoké nedaleké sopky Ampato. Mumii nalezla americká
expedice někdy před 20 lety . Tato dívka byla dle jejich tradice vybrána z vážené
a bohaté rodiny , pro kterou byla čest obětovat jejich dítě ve prospěch
bohů. Po dva roky se připravovala na smrt v klášteru
Saqsaywaman ležícího nad hlavním městem říše Cuzcem. V Kordilerách
bylo nalezeno spoustu dalších mumifikovaných obětí z období říše
Inků , nejen v Peru, ale i v Chile či Ecuadoru. Spolu s různými
obětními předměty zde také vystavenými . Po prohlídce
se taxíkem vydáváme na bus terminál , kde naštěstí
zjišťujeme
, že stávka je stále jen v okolí Puna, autobusy směr Nazca, kde chceme
být na druhý den, jezdí . Je nám líto dvou Čechů, které jsme potkali
dopoledne, a kteří se sem dostali před 4 dny z Limy , plánovali zde pobýt
jeden dva dny , a kvůli stávce se nemůžou dostat k Titikaka
a dále do Bolívie. Prostě prošvihli ten jeden den, kdy my jsme se sem
dostali , když byla stávka na 24 hodin přerušena. Odpoledne jdeme doprohlédnout
město , které je opravdu nádherné a vůbec nás nemrzí , že jsme sem
zajeli . Původním záměrem bylo ještě navštívit nejhlubší kaňon na světě
, Colca , chtěli jsme se tam zajet podívat na jeden den, špatně jsme ale
nastudovali Lonely Planet, kde k výletu tam je potřeba minimálně dvou
dnů. Škoda. Tento kaňon je hlubší než proslulý Grand Canyon v Americe
, nám s Ivčou ale trochu uklidňoval svědomí
ten fakt, že předloni v Himaláji jsme stáli na kraji nejhlubšího
údolí na světě mezi Dhaulagiri a Annapurnami , které je ještě o dva
kilometry hlubší. Přesto , že zde protéká řeka Kaligandaki, nejedná se o
kaňon v pravém slova smyslu ( kaňon vyhloubí za miliony let řeka ) ale
jen o údolí mezi dvěma velikány…..navečer jsme se šli rozloučit s Arequipou
do cukrárny , já si udělal fotku s usměvavou domorodkyní v kroji
a kolem osmé večer vyrážíme nočním spacím busem Cruz de Sol za asi 8
dolarů do Nazcy , kam
01.07 přijíždíme velmi brzy ráno před šestou hodinou
ranní. Hned na zastávce nás odchytávají dvě skupiny poskytovatelů vyhlídkových
letů nad světoznámými obrazci , je srandovní je pozorovat, jak navzájem
soupeří o movité klienty :) Nakonec
pro nás vyhrává pro nás ten trochu dražší , o kterém si čteme výborné
reference v Lonely Planet. Za 45 dolarů k dispozici hotel na
dopoledne , odvoz na letiště a zpět , všechny taxy…Po osmé jsme připraveni
již na letišti , nejdříve nám z DVD pochybné kvality pustí půlhodinový
dokumentární film o historii těchto obrazců , před devátou už nad nimi
letíme. Já osobně čekal něco velkolepějšího , přesto asi 35 minutový
let nám ukázal celou oblast těchto obřích obrazců , z nichž největší
měří kolem 180 metrů. Erich
von Däniken proslavil peruánskou Nazku jako „přistávací plochu“ mimozemšťanů.
Avšak nekonečné linie a stovky obrazců zvířat „vyryté“ do zdejší
kamenité země měly zřejmě daleko prozaičtější účel: ukazovat k vodě
a ctít ji. Nic vzácnějšího než voda se ani nedá najít v této vyschlé
krajině, kde prší jen asi 120 hodin ročně.
Ničemu také dávní obyvatelé Nazky nevěnovali více úsilí než udržení
a rozdělování látky, bez níž není života. Lidé dodnes používají
jejich zavodňovací kanály a podzemní vodovody, shromažďující každou
kapku vody, která na jaře přitéká z And. Nazčané dokázali získat tuto
tekutinu i v době, kdy řeky vysychaly. „Extrahovali“ ji z vlhké půdy pod
koryty řek. Šli do hloubky až 12 metrů.
Pro „sestup bohů“ na Zemi nejsou žádné důkazy. Ale jak upozornil
americký antropolog Johan Reinhard, v Bolívii a severním Chile dodnes putují
podél dlouhých linií v zemi dlouhá procesí prosící bohy o déšť.
Nazca totiž není jediné místo, kde se nacházejí geoglyfy, jak se
říká obrazcům v zemi. Najdeme je snad na všech místech světa - v Anglii
stejně jako v Kalifornii či v Egyptě, o Latinské Americe ani nemluvě.
Nazca není ani nejstarší, jak ukazují nedávné nálezy z peruánského
Paracasu. Zdejší obrazce pocházejí z 5. či 4. století př. n. l., zatímco
geometrické útvary a stylizované „kresby“ u Nazky vznikaly podle zjištění
archeologického týmu Giueseppe Oreficiho od dob, kdy v Římě vládl císař
Nero, až do časů Karla IV.
Při procesích v Bolívii a Chile přinášejí dnešní vesničané oběti v
podobě vody a mořských mušlí. Obracejí se s nimi k horám ve svém okolí,
kde podle tradičních představ sídlí bohové dárci deště. Mušle a zbytky
nádob byly nalezeny i na průsečících čar v Nazce. A dodnes zde existují i
kulty uctívající okolní hory.
Nazca je ztracena ve vyschlé pustině a to jen posiluje tajuplnost tohoto místa.
Kdo jiný než mírně dezorientovaní mimozemšťané by mohl mít zájem o
takové místo?
Kdysi tu však byli lidé, hodně lidí. Svědčí o tom chrámy a tisíce hrobů
v nedalekém Cahuachi. Zde zřejmě leželo náboženské a poutní centrum, do
nějž proudili lidé po cestě z tichomořského pobřeží k podhůří And.
Cahuachi se nachází v místech, kde zdejší řeka, proudící pod zemí,
vystupuje na povrch země. Americký archeolog Johny Isla je přesvědčen, že
existuje úzká souvislost mezi tímto místem a geoglyfy v Nazce.
Jedna z čar, protínajících plošinu u Nazky, totiž vychází ze středu
Cahuachi a míří k figurám opic, pavouků i k tajemnému „astronautovi“ s
rukou zdviženou jakoby k pozdravu. Tato linie nekončí u Nazky, ale pokračuje
dál až do Ventilly, kde se asi nacházelo skutečné město a správní
centrum oblasti. Čáry mířící k obzoru tak mohly i zde sloužit jako posvátné
cesty, podél nichž putovala procesí poutníků prosících bohy o vodu. K ní
se podle části vědců vztahují obrazy zvířat a rostlin. Jiní věří, že
to jsou božstva rodů, které zde konaly poutě.
Kolem poledne už
domlouvám v Nazce odvoz přes Icu do Limy, 4 litrový asi 20 roků starý
Ford Mustang , prostorná americká limuzína si to pěkně vrčí po
panamerikáně , vzadu sedíme všichni 4 a netrpíme nějakým
nedostatkem prostoru , zastavujeme jenom u rozhledny u dvou obrazců, které
jsou jako na dlani – strom a ruce , ještě dokupujeme nějaké kamínky jako
suvenýry s vyobrazením slavných obrazců. Za 10 dolarů jsme asi za 2
hodiny v Ice , přestupujeme na bus do Limy za asi 3 dolary , za asi 3
hodiny už jsme v Limě , bereme taxi k našemu hotelu Sweet Suite
, kde jsme už spali první noc v Peru i při zpáteční cestě z oblasti
Huarazu. Čistý, milý hotýlek za
10 babek na hlavu.
02.07 brzy ráno jdeme v nevlídném zamračeném počasí ( už
jsem o tom psal, že v této přímořské oblasti se mraky drží 9 měsíců
v roce ) na prohlídku centrální Limy , kromě čistých a upravených
dvou hlavních náměstí s budovami parlamentu a prezidentského paláce zde nic k vidění není , nudné město , možná i
proto , že je sobota ráno. Odpoledne kolem
třetí nám letí letadlo směr Ecuadorské hranice, konkrétně do
Tumbes , posledního města v Peru asi 5 km od hranic. Letíme se společností
TANS Peru , Boeingem 737 , patrně stejným strojem, který se přesně za 6 týdnů po našem přeletu v polovině srpna 2005
zřítí za bouře nedaleko Iquitos , kam jsme i my měli původně zamířeno
a na jehož palubě zahyne asi 50 lidí, většinou turistů z celého
světa….Ještě však před naším odletem zkoušíme u přepážky o vrácení
letenek z Juliacy do Limy, když my čtyři s Kubou a Petrou jsme se
rozhodli jet místo letu do Arequipy. Svádíme to na stávku kolem Puna v té
době, k našemu velikému překvapení nám bez nějakých dlouhých řečí
každému vrací 90 dolarů za letenku…..v Tumbes jsme kolem 5 odpolední ,
bereme 2 taxíky , které nás vezou přes celnici až na hranici za 7 dolarů
za taxi ( bereme až ty dál od letiště, ty oficiální na letišti chtěli
asi 10 dolarů na osobu, vydřiduši…) na hranici Pája s vytřeštěnýma
očima sděluje, že v letadle nechala svůj rukou psaný cestovní deník
, no to si někdo počte , pokud teda bude umět česky. A pokud ho nikdo nenašel,
asi skončil v Iquitos….
Hranici opět přecházíme
po svých , šílený chaos , utrácíme poslední peruánské peníze , hned za
hranicí , která je obsypána trhovci nabízející hlavně proslulé equádorské
banány a jiné ovoce , nacházíme stanici busů , ze které v 19 nula
nula odjíždí jeden směr
Riobamba , kde bychom měli být nad ránem . Pilot tohoto autobusu , stejně
jako všichni ostatní v Equadoru , jsou asi všichni příbuzní s Michaelem
Schumacherem , takže raději jsme si s Ivčou dali Stilnox , ať tu hrůzu
raději zaspíme. ..
03.07. poněvadž
byla neděle , kam jsme se brzy ráno do Riobamby dostali , všechno až na
hotely a pár obchůdků bylo zavřené
. Takže bylo nemožné domlouvat si trek kolem Chimboraza , 6310 metrů vysoké
hory měřeno od hladiny moře, která se majestátně tyčí nad Riobambou , a
která , měřeno-li od středu zeměkoule, poněvadž leží těsně u rovníku
, je asi o 4 kilometry vyšší než Mt.Everest v Himaláji …Tak jsme se
courali po městě , litovali zabitého dne , odpoledne jsme šli všichni do
parku , kde zrovna domorodci něco oslavovali , takže to tam vypadalo jak u nás
doma na hodech , tzn. zábava pro malé a větší děti…Katka
také oznámila, že ztratila mobil i se simkartou své sestry a se všemi
telefonními čísly…do postele jsme šli brzy , alespoň jsme se dobře
vyspali , abychom na druhý den v pondělí,
04.07 zašli všichni
již do předem vytipovaných cestovek a domluvili jednak třídenní trek kolem
Chimboraza a jednak kvůli nedostatku času také dvoudenní výlet do amazonského
pralesa . Trek vyšel s nosiči , tentokrát to byli koníci , guidy ,
stravou a noclehem na 150 USD na osobu , což bylo více než v Peru .
Ecuador už je ale přeci jen o kousek dál než Peru či úplně zaostalá Bolívie…Trek
jsme začali kolem poledne nezajímavým táhlým stoupáním k první a
také poslední chatě, která je stejně zavřená , takže stany nám rozbili
kolem ní , byli jsme tam stejně sami. Martina , kterou trápila vleklá angína
a nebylo jí dobře , se k chatě nechala vyvézt doprovodným terénním
autem , které nám tam vyvezlo všechny zásoby. Tak jsme ji nazvali Autotrekařem
…Pája u stanů zase oznámila,
že na hotelu nechala termosku plus ještě něco , takže jsem si začal připadat
jak na výletu klubu sklerotiků….Zase jsme nabrali výšku , po celé Bolívii
jsme neklesli pod 3600 metrů ( La Paz , ostatní kolem 4000 metrů,
tu jsme ztratili v oblasti Nazky a Limy, teď už jsme byli zase 4
km vysoko , bez nějakých výraznějších problémů , jen mě se trochu hůře
dýchalo , hlavně v té první nezajímavé etapě po cestě k chatě
, kvůli té hloupé bronchitídě , která mě lapla kolem Salar de Uyuni a
které jsem se nemohl nějak zbavit. Po dobré večeři v noci ve stanu
pohoda , teplota kolem minus 4 se dala v zimních doplňcích a našich
starých spacácích vydržet , zato ráno ,
05.07 to byla nádhera . Vzbudili nás na východ slunce , nádherně
modrá obloha s občasnými mraky , v pozadí na horizontu
kouřící téměř šestikilometrový vulkán Tungurahua , vpravo od něj
stejně vysoký masiv vyhaslé sopky Altaru , ještě více vpravo v dálce
jedna z nejaktivnějších sopek Jižní Ameriky Sangay, která si v přímém
přenosu přímo před námi upouští gejzír plynů . A v zádech hned
nad námi vyčníval vrchol nádherně bílého Chimboraza , nejvyšší hory
Equadoru , který jsme chtěli právě obejít. Úžasné . Po snídani vyrážíme
na cestu , nádherné počasí , skvělá panoramata . Jen navečer se počasí
, jakmile jsme přešli sedlo ve výšce 4300 metrů , začíná kazit a mokří
dorážíme k chatě na druhé straně této také vyhaslé sopky. Náš průvodce, mladý Equádorec Alvaréz nám ve společné
místnosti , kde také později všichni přespíme , vypráví různé historky
a také jeho sny, kdy je už napůl cesty zdolání 10 nejvyšších vrcholů
Equádoru a pak se chce vydat pěšky z Aljašky až domů s tím, že
vyleze na tři nejvyšší hory Severní Ameriky…Kuchtíci nám zatím chystají
tu nejbáječnější vepřovou pečínku v Jižní Americe . Předtím ale
se Kuba ještě vydal na průzkum okolí , a protože tma se blížila, začínali
jsme být nervozní . Za soumraku se vynořil ze soukromé procházky, trochu
jsem ho zpražil o odpovědnosti, přece jenom, kdyby se mu něco přihodilo,
kde ho budeme tady v horách v noci hledat….
06.07.ráno se rozhodujeme k výšlapu k ledovci pod vrcholem
Chimboraza, ale prší a prší , přemlouváme ostatní v pláštěnkách
( nám naše ponča z Nepálu švihli v Limě….) , ať ještě
chvilku počkáme na lepší počasí a skutečně, asi po hodině přestává
pršet . Po třech hodinách náročného výstupu to obracíme za již slunečného
počasí kousek pod ledovcem ve výšce 4550 metrů . Dole oběd a už
dvouhodinový převoz auty ( Kuba jede hrdinsky na korbě vozu , až ho odtud za
mrazu a deště musejí po hodině vyhnat a nacpat do auta za Petrou a Katkou )
do Baňos pod kouřící Tungurahuu ( Baňos bylo kolem roku 2000 kvůli zvýšené
erupční aktivitě tohoto vulkánu celé z nařízení vlády evakuováno
, nicméně lidé se sem po krátké době vrátili nehledě na to , že riziko
stále hrozí a vulkán neustále kouří….) , zde přesedáme na bus směr
Puyo , po dalších dvou hodinách jsme na místě , hledáme dle LP vhodný
hotel , čistý s teplou sprchou na pokoji za 6 dolarů na osobu – Liberty
hotel.
07.07 si dáváme
sraz u hotelu, kde dle cestovky z Riobamby , která nám toto adventure
zajišťovala , by nás měl čekat chlapík s autem do džungle . Čeká ,
ještě dokupuje nějaké potraviny pro nás na dva dny , a mikrobusem s námi
a pomocným vozidlem pro zásoby vyjíždíme směr Amazonie , vlastně Puyo už
leží v této oblasti. Cesta trvá cestou necestou asi 2 hodiny, přijíždíme
do biorezervace , kde nás příjemný ale přísný Luis ubytovává v jedné
společné bambusové chatě , rozdá galoše a pláštěnky a vydává se s námi
na prohlídku džungle . Tato je fantastická , větší botanickou zahradu jsem
v životě neviděl. Sice prší , ale kvanta barevných květin , ohromných
palem a bambusů , liány , na
kterých si jak malá děcka hrajeme na Tarzany, motýli
s křídly jako moje dlaň , hned na prvním spadlém stromu přes
cestu asi metrový , naštěstí nejedovatý had…..po obědě jdeme k řece
, kde nás domorodci na dvou vydlabaných kanoích svezou asi hodinu po proudu
řeky, samo i přes nějaké peřejky, takže holky ječí , jak kdyby kolem nás
byly v řece samé piraně. Naštěstí nejsou . Navečer jdeme po cestě
zpátky na vyhlídkový kopec, úžasný rozhled na deštný prales s povodím
Amazonky. Po dobré večeři mě klátí
zimnice, nějak se z toho nemůžu dostat , takže druhý den ráno
08.07 ranní
expedici za mými oblíbenými tukany vynechávám, Ivča s kolegiality se
mnou , tak se jen lehce procházíme kolem naší rezervace , i tak je to nádhera.
Po obědě jdeme již opět všichni na návštěvu k domorodcům, kde nám
ukazují primitivní hrnčířskou výrobu , flusáme z ohromné flusačky malé šípy tentokráte bez kurare do polystyrénového čtverce
( všichni trefujeme na vzdálenost cca 7 metrů , snad by jsme se tady uživili
..) , hrajeme si s papouškem. Kolem páté večer nás vezou zpátky do
Puya , bereme autobus směr Baňos , kde všechny holky kromě Ivči vysedají ,
takže Kuba , já a Ivča pokračujeme až do Latacungy , výchozího bodu k nejvyšší
činné sopce světa Cotopaxi , 5897 metrů nad mořem . Tady kolem desáté
bereme první hotel , který se nám namane.
Latacunga je město, o kterém se říká, že leží na špatném místě.
Kdykoliv Cotopaxi o sobě dá výrazněji vědět ( od roku 1738 eruptovala 50x , výrazněji naposledy v roce 1904 , zničení celé
Latacungy bylo v roce 1877 ) , roztopí se na jejím vrcholu ledovec ( asi
kubický kilometr vody…..) a spolu s kamením a
lávou tento debris , kterému domorodci říkají lahar , směřuje kaňonem
přímo na toto město. Přesto lidé staví stále na stejném místě….
09.07 ráno jdeme zjistit možnost, jak se nejlépe dostat až pod
vrchol , domlouvám jednoho taxika , který nás tam a zpátky za 60 dolarů
odveze , problém je ten, že v cestovce, ve které zjišťuje situaci Ivča
s Kubou tvrdí, že tento taxík bez jejich povolení do NP Cotopaxi nepustí
. Povolení ale že nám za mírný poplatek 17 dolarů
vyřídí , v cestovce je s námi ještě jeden mladý Kanaďan
se svou polskou přítelkyní , tak to bereme všichni dohromady, taxikář zatím
jede pro terénní auto , my na pár minut jdeme prohlédnout pěkné hlavní náměstí
Latacungy , já kupuji dost dobrý batoh na další tůry..Kolem desáté jsme
na hranici parku , dalších 10 dolarů
vlezné , auto nás pomalu vyváží na parkoviště 4300 m vysoko , dál k ledovci
do 4700 jdeme po svých , Ivča , která si nechala na sobě trekové sandály mě
silně připomíná scénu z filmu S tebou
mě baví svět… kdy jedno z dětí po půlhodině chůze po sněhu v bačkůrkách
prohlásí tatínkovi, že maminka mu dává jiné botičky…..V sopečném
popelu se nám s Kubou nejde také zrovna nejlíp , pomalu supíme směr
ledovec, před námi padá taková malá lavinka…..Pár vrcholových fotek a zpátky dolů,
už se nám z té výšky začíná zase trochu motat hlava. Ale zážitek
opět úchvatný , červená lávová
pole pokrytá bílým ledovcem na perfektním konickém vrcholu sopky, krásné
výhledy do dalekého okolí, naproti nás vyhaslý vulkán Ruminahui , 4722 m
.…
Po výjezdu z NP Cotopaxi vystupujeme na dálnici , Kanaďan s Polkou
jedou zpátky do Latacungy a pak směr Peru , my stopujeme autobus opačným směrem
do Quita , hlavního města Equádoru . S holkama jsme domluvili již včera
před rozpadem skupiny společný hotel, dle knihy ubytovaných zjišťujeme, že
tam jsou ubytované , nicméně
trajdají někde po městě. Dáváme půlhoďku
oddechu po šílené jízdě taxikem z nádraží , kdy taxikář utrhl Ivči
na batohu jednu kapsu , když jsem byl na něj nasupěný, tak když dovíral
kufr auta, batohy tam špatně srovnal a pokazil si zavíraní kufru , tak nasupěnost
byla už oboustranná..vyrážíme do podvečerního Quita , které je oproti
Limě či LaPazu opravdu krásné . Čisté ulice , upravené domy, ukazatele po
stezkách pro turisty k hlavním atrakcím, nádherně nasvícené katedrály…večer
jdeme s Kubou a Ivčou na večeři , pak na pivo při živé hudbě ,
pohodička…večer na pokoji se domlouváme s Martinou na ráno , Katka ,
která zítra jako jediná letí už brzy ráno s KLM ( na
rozdíl od nás , co letíme až navečer s Iberií ) s Pájou
a Petrou už spí .
10.07. kolem osmé opouštíme hotel , věci tam necháváme, protože
check out je až ve dvě odpoledne a my chceme na letiště až po druhé ,
hoteliérům to nečiní problém , městskou dopravou jedeme k jedné z atrakcí
Quita , a to k Mitad Del Mundo , pupku světa, místu asi 20 km severně od
Quita , kde je pomník zeměměřičům a hlavně, kde procházející rovník rozděluje naší zemi na polokouli severní a jižní
. Děláme tam pár srandovních společných
fotek s nohama každé na jiné polokouli , dokupujeme nějaké
suvenýry . Při zpáteční cestě se zastavujeme na hlavních náměstích a
ve tři odpoledne opouštíme hotel. Letadlo nám letí před šestou večer ,
po startu při západu slunce je jednak úžasný pohled na celé Quito , letiště
totiž leží uprostřed města , v pozadí se tyčí Cotopaxi ale také
bližší Pichincha , sopka, která v roce 1999 svou erupcí ohrožovala
samotné hlavní město . Vidíme také Chimborazo , za šera ale mezipřistáváme
v equádorském největším městě Guayaquil na pobřeží Pacifiku . Vzlétáme
něco po osmé večer , abychom na druhý den, po asi 11 hodinách letu proti času
11.07 dosedli kolem 13:00 v Madridu . Kuba letí na
pokračování dovolené do Česka na měsíc , Pája už ukončila v Riyadhu
kontrakt , takže letí s ním, my s Ivčou a Martinou a Petrou jdeme
hledat ubytování ( horor – seznam ubytování , které jsme si vytipovali
dopředu nám v Limě jako mnoho dalších věcí ukradlli , takže
najít naslepo nějaké levné ubytování nám zabralo asi 3 hodiny času…..)
, nalézáme za 18 eur na osobu čistý
hostel , 2 zastávky metrem od centra , i s teplou sprchou a stařičkou
paní domácí , sprcha a vyrážíme objevovat krásy Madridu. Kupujeme společný
lístek do metra, vysedáme poblíž
turistického centra , jdeme ke královskému paláci , vítěznému oblouku a
kolem různých chrámů a klášterů naši dovolenou zakončujeme pívkem pod
širým nebem v jedné z mnoha turistických uliček. Madrid je docela
pěkné město , jen mi tam chybělo moře a taky ten fakt, že jsem nepotkal
ani Zinedina Zidana , ani Louise Figa , mé oblíbené fotbalisty z místního
slavného Realu
12.07 brzy ráno kolem sedmé již jedeme metrem na letiště , velké bágly do Riyadhu jsme si už poslali včera , takže jen s malými batůžky se naposledy rozdělujeme , já letím s Martinou se Swissem ( let ale provedla Iberia s MD 87 ) přes Zurych , kde nám kvůli zpoždění letu z Madridu málem uletělo letadlo Swissu Airbus A340 do Riyadhu , Ivča s Petrou letí se Saudií jejich typickým Boeingem 777 přes Milán . I přesto , že jsme z Madridu s Martinou vyletěli o hodinu později, tak na ně přes hodinu na rijádském letišti čekáme , unavené nicméně usměvavé obě vychází z gate . A za chvilku už uháníne taxikem k našemu přechodnému domovu tady v Saudi…
